sobota 22. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 9

Devítky mají schopnost vidět věci i lidi kolem sebe z mnoha odlišných hledisek. Někdy kvůli tomu působí nerozhodně, protože rub i líc vnímají současně. Bývají kvůli tomu objektivnější než ostatní typy. Schopnost nahlížet věci z různých úhlů pomáhá Devítkám překonávat hluboké rozdíly mezi lidmi. Stejná schopnost jim ovšem život komplikuje, neboť snahy a potřeby druhých někdy vnímají více než své vlastní. Devítkám se rovněž stává, že se ve své důležité práci nechají rozptylovat, protože jejich základní pozornost uchvacují i různé detaily. Mohou se pak věnovat nepodstatným věcem. Často mají skutečný problém rozlišit podstatné od nedůležitého.

Základní životní touhou Devítek je vyhýbat se konfliktům. Mají dar hlubokého pokoje, neboť málokdy je něco rozzlobí tak, že by to na nich bylo znát. Ony sami touží po vyváženém, pokojném a harmonickém životě a jistě i kvůli tomu jsou pokládány za velmi sympatické lidi. Proto také obvykle souhlasí s druhými, místo aby prezentovaly svůj vlastní názor. Ten však ale většinou nemají, protože je těžké zaujmout jednoznačné stanovisko, pokud věci posuzujete na základě mnoha odlišných předpokladů. I proto mají tendence souhlasit s těmi, kteří jsou jim právě blízko, což vede k tomu, že v očích druhých jsou velice oblíbení. Ostatní si o Devítkách budou často myslet, že mají stejné názory jako oni, což však není úplně přesné. Devítky se k vlastnímu přesvědčení propracovávají jen velice těžko.

Mottem všech Devítek by mohla být věta: „Ať dělám, co dělám, stejně z toho nic nebude, hlavně příliš nepíchat do vosího hnízda, spěch je mým základním nepřítelem.“ Touží tak po hlubokém klidu. Samy se sebou budou spokojeny, když budou zakoušet vnitřní harmonii. Z té se rovněž nerady nechávají rušit, což ostatní lidé vnímají jako neskutečnou pasivitu. Nakonec právě lenost je jejich základním selháním. Jedná se o nerozhodnost v myšlení i lenost v jednání.

Devítky v mezilidských vztazích působí smířlivě, vyhýbají se mrzutostem, ovšem odkládají stranou své postoje, přání a dokonce i vlastní city. Splývají se zájmy ostatních a často pak nevědí, co chtějí a co ne. Ostatní snadno nazlobí, že neřeknou, co hodlají udělat, ale přitom taky často neudělají to, co se od nich vyžaduje. Chování Devítek tak zůstává nerozhodné, nenáročné a přizpůsobivé. Tím připomínají lenochoda, kterému trvá tak dlouho, než se dostane zase o kousek dál. „Když se na ně naléhá, nejspíše si budou chtít udržet pasivní kontrolu tak, že dokonce zpomalí, místo aby přidaly. Uprostřed konfliktu si sednou a jednoduše počkají, až skončí, řeknou si, že reagovat nebudou a budou doufat, že problém pomine.“

Motto: ať dělám co dělám, stejně z toho nic nebude, nepíchat do vosího hnízda, to chce klid, spěch je nepřítelem plynoucího času

Normální chování: přizpůsobivé, nenáročné, nerozhodné.
Nevykoupené chování: osudové, bezradné, tvrdošíjné.
Vykoupené chování: přijímající, mírumilovné, cílevědomé.

Vlastnosti Krista: klid, mírumilovnost, pokoj, láska.
Kořen hříchu: lenost.
Co nemá ze sebe: činorodost.

Smýšlení o sobě: jsem spokojený.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: mírný, harmonický, vyrovnaný.
Styl mluvy: monotónní, uhýbající.
Biblické postavy: Jan? Jonáš?

Ježíš podle Devítek – pokoj a láska

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Devítkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš kolem sebe šířil lásku. Měl přátelskou až mírumilovnou povahu. V jeho přítomnosti se mnozí cítili v bezpečí. Přesto, že toho tolik udělal, nikdy z něj nepřestal vyzařovat pokoj. Byl nesmírně rozvážným člověkem. Až dodnes leckoho přitahují jeho slova, když řekl: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží (Mt 11,28-30). Lidem se představil jako ten, kdo osvobozuje z pout starostí nebo okovů těžkých břemen. Člověk u něj nalezne hluboký pokoj. Ježíš jej prokázal i ve vypjatých a stresových chvílích. Se svými učedníky se jednou na lodi dostal do veliké bouře. Zkušené rybáře jímala hrůza a voda už naplnila téměř celou loď. Ježíš však na podušce klidně spal. A když ho vzbudili, vyčítal svým učedníkům nevěru: I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: Mistře, tobě je jedno, že zahyneme? Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: Zmlkni a utiš se! I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru (Mk 4,36-40)? Uvedený biblický příběh Devítky přímo milují a vnitřně je hluboce inspiruje.

Už ve Starém zákoně je spánek považován za dar Boha: Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet (Ž 4,9). Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek, ví zase jiný žalmista (Ž 127,2). Ježíšova láska předčasně neodsuzovala. V tomto ohledu byl Ježíš dobrou Devítkou. Jeho životním úkolem bylo smíření mezi člověkem a Bohem a smíření mezi lidmi navzájem. Pavel to popisuje takto: To všecko je z Boha, který nás smířil se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření... Jsme tedy posly Kristovými... na místě Kristově vás prosíme: Dejte se smířit s Bohem (2K 5,18-20). Devítkám totiž na smíření mezi lidmi velmi záleží.

Devítky milují společenství a potřebují je ke své motivaci. Kristus žil ve společenství a své učedníky do něj také uváděl. Vždyť také řekl: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20). Jeho zaslíbení nám připomíná, že přichází především tam, kde je společenství jeho následovníků. Sólový křesťanský život nejenom že nestojí pod žádným podobným zaslíbením, Boží slovo jej opakovaně pranýřuje. Pán Ježíš Kristus zůstává uprostřed těch, kteří jsou spojeni jeho jménem a podávají si ruce ke společnému životu víry, ke společné práci i společnému následování. Individualismus, tak jak jej známe z dnešní doby, do Božího království nepatří, což Devítky rády opakují. Jistě i proto jsou pro většinu ostatních velmi dobrými a nakonec i oblíbenými přáteli. Podobně jednal i Ježíš, který svým učedníkům řekl: Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce (J 15,15).

Devítky touží se všemi pokojně spolupracovat. Vyhýbají se polarizování a konfliktním situacím a hledají kompromis. Jsou to pokojní lidé, z kterých mohou ostatní čerpat. Už přece prorok Izajáš prorokoval, že Mesiáš bude Kníže (Vládce) pokoje (Iz 9,5). Ježíš přichází jako Spasitel, jehož prvořadým zájmem je záchrana každého člověka. Odpustil přece i cizoložné ženě, kterou za Ježíšem přivedli, aby ji kamenovali: Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: Nikdo, Pane. Ježíš jí řekl: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš (J 8,1-11)!

Když se Ježíš v závěru své veřejné služby loučil se svými učedníky, předkládal jim znovu principy Božího království. Proto jim také řekla tato slova, která Devítky znovu a znovu oslovují: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí (J 14,27)! A po svém vzkříšení své učedníky oslovil novým pozdravem: Pokoj vám (J 20,19)! Mnoho lidí získává vnitřní jistotu jen z toho, co se děje kolem nich. Pokud mají své věci vyřešeny a slouží jim zdraví, mají v duši klid. Pokud jsou vystaveni stresu, ztrácí půdu pod nohama. Křesťané mohou být naplněni pokojem, radostí a trpělivostí i v dobách, kdy se jim lidsky nedaří. Takové je tajemství duchovního života. Je totiž rozdíl, jestli má člověk pokoj v srdci proto, že jeho potřeby jsou naplněny, nebo zda svou sílu čerpá ze vztahu k Pánu Ježíši. Bible nás tak učí, že naše srdce má být trvale zakotveno v Bohu.

Hřích Devítek

Hříchem Devítek je lenost. Jedná se o pasivitu a nerozhodnost všeho druhu. Je pohodlnější zůstat stranou a nepokoušet se překonat svou slabou vůli k činu. „Dělá jim problémy chopit se iniciativy, vytvářet projekty a perspektivy, chopit se úkolů a prosadit je. Udělají vše, jen aby se k ničemu nezavázaly a aby k tomu nebyly jinými nuceny.“ Devítky se pak chytají různých podnětů zvenčí, neboť se jen stěží dokáží stimulovat samy. „Postoj mnoha Devítek je: To přece nestojí za námahu! Je to všechno tak namáhavé a vyčerpávající. Proč bych měl stát, když můžu sedět? A proč bych měl sedět, když můžu ležet?“

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Devítky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Devítkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Devítka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Devítka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Spánek je v Bibli znamením nejenom vnitřního pokoje a víry v Boha, ale i tuposti. Když Pán Ježíš po učednících chtěl, aby se s ním modlili, spali. Opakovaně je budil, ale oni nebyli schopni nic udělat. V tom bylo jejich selhání: Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé. Odešel podruhé a modlil se: Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle. A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme (Mt 26,40-46)! Apoštol Pavel píše křesťanům v Efezu, aby se probudili ze spaní, aby jim mohl zazářit Kristus: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus (Ef 5,14). „Klid Ježíše Krista byl všechno jiné než nečinnost. Jednal cílevědomě a rozhodně. Pasivním byl Ježíš potud, že dával dále vždy jen to, co předtím dostal darem od svého Otce. Ježíšovy výzvy k následování, k rozhodnosti, k činu jsou pro každou Devítku životní výzvou: Všem pak řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne (L 9,23).“

Ježíš se v závěru svého pozemského putování ptal apoštola Petra, jestli jej miluje. Láska a přátelství jsou věci, které Devítky oslovují. Mít mnoho přátel je obdivuhodné, ovšem ani to nenaplňuje podstatu toho, k čemu nás Kristus poslal. Když apoštol Petr vyznává, že Ježíše má rád, okamžitě dostává mimořádný úkol, nezůstalo jen u slov: Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde? Odpověděl mu: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Pas mé beránky. Zeptal se ho podruhé: Šimone, synu Janův, miluješ mne? Odpověděl: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Buď pastýřem mých ovcí! Zeptal se ho potřetí: Šimone, synu Janův, máš mne rád? Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. Ježíš mu řekl: Pas mé ovce (J 21,15-17)! Přátelství s Ježíšem a přátelství s lidmi nemůže zůstat jen tak. Zavazuje nás totiž k jednání, k aktivitě, k pastýřské službě. A tak i zde musí Devítka poznat, že se musí pohnout k činu. I když byl Ježíš plný pokoje, zůstal trvale aktivní. Tuto svou vlastnost podtrhl i svým kázáním v podobenství o zakopané hřivně (Mt 25,14-30). Pán v něm svým služebníkům svěřil své talenty a na dlouho odcestoval. Čteme tam o tom, že si pro své peníze přišel později. Kdyby šlo opravdu jen o peníze, měl by nárok alespoň na úroky. Jenže v životě jde o něco většího. Představte si pole, které zůstane po léta neoseto. Strom, jehož ovoce nikdo neotrhá. Dítě, kterému se nikdo nevěnuje. Mládí, které jsme promarnili. Čas, který už se nikdy nevrátí. Člověku při tom běhá mráz po zádech. Ten největší hřích je v tomto případě nevyužitá příležitost. Promarněný čas. Nečinnost. Naše lhostejnost a strach něco změnit. To je ta zakopaná hřivna. To, co jsme mohli v lásce udělat pro druhého a neudělali. To, co jsme zůstali dlužni Pánu Bohu, svým bližním i sami sobě. Říká se tomu hřích zanedbání. Ten člověk z našeho podobenství se hájil tím, že se bál. A to byla nakonec ta nejhloupější výmluva.

Ježíš byl na rozdíl od přirozených představ Devítek cílevědomý a rázný. Aktivně bojoval s pokušitelem čtyřicet dní na poušti (Mt 4,1-11), aby se ihned po svém vítězství pustil do veřejné služby, ve které opakovaně prokázal svou autoritu. Poroučel nejenom lidem kolem sebe, ale i větru a rozbouřenému moři, které se na jeho pokyn utišily. Lidé kolem něj užasli a říkali: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře (Mt 8,27)? Na své okolí působil jako přirozený vůdce, který se ani navenek nestyděl prokazovat své mimořádné schopnosti.

Vedle Ježíšovy aktivity je třeba všem Devítkám připomínat i jeho rozhodnost a odvahu. Vždyť přece ten samý Ježíš řekl: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden (Mt 10,34-37). Ježíš bojoval a jeho boj byl úchvatný. Věděl, co chce. Nebál se konfrontace, přímočaře bojoval za spravedlnost a pravdu. Jeho boj za věc evangelia byl nepřehlédnutelný. Věděl jistě, čeho chce dosáhnout, byl to muž činu. Nesnažil se působit jako diplomat, který by jednal jen v rukavičkách. Ani svá ostrá slova nikdy nebral zpátky. Dokázal nepříjemné věci říct z očí do očí. Nemusel kvůli tomu používat zákulisní, vyjednávací nebo politické metody. Devítky takové věci jako by na Ježíši vůbec neviděly.

Pozvání pro Devítky – od lenosti k činu

Devítka je neprůbojná, konfliktům se pokud možno vyhýbá, žije jakoby bez cíle. Proto se stává obětí lenosti. Sice usiluje o pokoj, ale sama zůstává nečinná. V jejím životě však jde o to, aby se od pasivity obrátila k činu. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Devítky osudové, bezradné a tvrdošíjné. Když však ukáže smělý čin, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť jej nekoná sama ze sebe. Pozvání pro Devítky zní: Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky (1Tm 6,12). Milujte i ty, kteří vás vyzývají ke smělému jednání. A svou nerozhodnost vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Devítky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo odevzdané pasivity začne objevovat rozhodné jednání. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje pouhým čekáním, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem