neděle 16. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 8

Osmičky se řídí heslem: Všechno, nebo nic. Nebojí se bojovat s těmi, se kterými nesouhlasí. A to zvlášť ve věcech, které s nimi nějak souvisejí. Chtějí s druhými jednat na rovinu a přímé jednání očekávají i od ostatních. V ohnisku jejich pozornosti zůstává síla, spolehlivost a čestnost. Pokud chtějí něčeho dosáhnout, umějí si to důrazně zařídit. Věří raději samy sobě a jiným až tehdy, pokud svou spolehlivost přesvědčivě prokážou. Pokud se u druhých ukáže nějaká slabost, činí jim potíže ji tolerovat a to zvlášť v případě, když neznají její příčiny nebo nevidí snahu ji napravit. Osmičky rychle poznají, že někdo není upřímný, lže nebo se pokouší o manipulaci. Pokud se mají podřídit doporučení autority, s kterou nesouhlasí nebo dokonce přijmout její příkazy, většinou se postaví proti ní. Mnohem raději se však vedení ujmou samy. Ve vztazích s druhými se často rozzlobí a jen těžko se ovládají. Jejich jednání často připomíná sílu lva, krále zvířat. Svoji rozhodnost však neužívají pouze v zápase o moc, ale i v nasazení za ty, se kterými se zachází nespravedlivě. Pokud se někdy stane, že v něčem nezvítězí, jejich soupeři na ně jen tak nezapomenou.

Motto: všude kolem vládne nespravedlnost a nepoctivost, nemohu jen přihlížet, jsem tu, abych hájil utlačované a nevinné; o právo se nežebrá, o právo se bojuje

Obvyklé chování: kontrolující, konkurující, přímé.
Nevykoupené chování: tyranské, mocichtivé, násilnické. 
Vykoupené chování: velkorysé, vůdcovské, ochraňující.

Vlastnosti Krista: konfrontace, převaha, plná moc, pravda.
Kořen hříchu: nemravnost (nestydatost).
Co nemá ze sebe: nevinnost.

Smýšlení o sobě: Jsem silný.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: spravedlivý a silný (i před Pánem Bohem).
Styl mluvy: vyzývající, demaskující.
Biblické postavy: Samson, Debóra, Pavel?

Ježíš podle Osmiček – konfrontace a svrchovaná moc

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Osmičkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš věděl, co chce. Nebál se konfrontace, byla mu svěřena autorita a plná moc, v diskusích s farizei a zákoníky měl často vnitřní převahu, bojoval za pravdu. Ježíšův přímočarý boj za věc evangelia byl nepřehlédnutelný. Svá slova nikdy nebral zpátky. Dokázal i nepříjemné věci říct pravdivě a zpříma. Nemusel kvůli tomu používat zákulisní, vyjednávací nebo politické metody. K přímému jednání vyzýval i ostatní: Vaše slovo buď ano, ano - ne, ne (Mt 5,37). Nechodil kolem něčeho jako kolem horké kaše. Věděl víc než ostatní, čeho chce dosáhnout. Tím vším oslovil celé zástupy lidí, kteří v jeho jednání poznaly pravdivost.

Příkladem může být jednání s Nikodémem. Ten začal rozhovor zeširoka, dalo by se říct s určitou taktikou: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním (J 3,2). Ježíš však na jeho způsob nepřistoupil a bez okolků se dotkl Nikodémovy největší slabiny: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží (J 3,3). Podobně mluvil i se samařskou ženou. Požádal ji, aby zavolala svého muže, i když věděl, že to byla největší slabina jejího života: Ježíš jí řekl: Jdi, zavolej svého muže a přijď sem! Žena mu řekla: Nemám muže. Nato jí řekl Ježíš: Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu. Žena mu řekla: Pane, vidím, že jsi prorok (J 4,16-19).

Zákoníkům a farizeům dokázal do očí říct i velmi nepříjemné věci: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb; proto vás postihne tím přísnější soud. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: Kdo by přísahal u chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán. Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje (Mt 23,13-17)? Nakonec své řeči pak zpříma a se vší rozhodností říká: Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu (Mt 23,33)?

Pokud farizeové a zákoníci chtěli Ježíše nachytat, dokázal obrátit kartu takovým způsobem, že byli odhaleni ze svých postranních úmyslů. Nezůstalo ale jen u slov. Když bylo potřeba, jednal rychle a rázně. Když jednou přišel do chrámu, okamžitě v něm udělal pořádek: Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště (J 2,15-16)! Když šlo o věc Božího království, dokázal být v tónu i akci ostřejší než břitva. Představa o něžném a sladkém Spasiteli tu bere za své, což Osmičku osloví většinou jako jednu z prvních. Ježíš měl sílu, kterou dokázal projevit nejenom svými slovy a On sám si toho byl vědom. Vždyť i svým učedníkům říkal: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). „Svojí veřejnou službou Ježíš dokazuje, že má autoritu nad vším. Krásně nám to vystupuje před očima hned od začátku Markova evangelia. Ježíš má autoritu nad nečistými duchy, nad nečistotou těla (malomocenství), nad hříchy a s nimi spojenými nemocemi, nad nečistotou lidského hříchu (stoloval s celníky a jinými hříšníky), nad nečistým výkladem zákona, nad nečistým andělem Belzebulem, nad svojí pozemskou rodinou, nad přírodními silami, nad legií démonů, nad nemocí ženy trvající dvanáct let i smrtí dvanáctileté dívky, nad nedostatkem pokrmu, nad fyzikálními zákony (kráčí po moři), nad tradicí otců, nad obřadními ustanoveními, nad nevyléčitelnými chorobami. To vše vrcholí Ježíšovým proměněním na hoře před zraky Petra, Jakuba a Jana, kde z oblaku zazní hlas: Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7).“ Ne nadarmo vyznáváme, že Ježíš na tuto zem přišel i jako Král a mocný Pán, nebo ještě lépe řečeno: Král králů a Pán pánů. Osmičky na něm oslovuje, že bojoval za spravedlnost, když se zastával slabých. Tím zjevoval charakter nebeského Otce, který se lidem zjevoval jako spravedlivý Bůh, Bůh, který hájí právo a spravedlnost, a který se staví na stranu chudých, zraněných a utlačovaných.

Ježíš se nebál dávat příkazy. Přikazoval ostatním, co mají dělat a jen málokdo mu dokázal oponovat. Byly to především výzvy k následování, k pravdivosti, k posvěcenému životu a ke službě Bohu. Jindy se lidem kolem sebe pletl do řemesla. Například Šimon Petr od něj slyšel slovo: Zajeď na hlubinu (L 5,4)! V Šimonovi se vzepřela jeho profesionální zkušenost, nedůvěřoval tomuto příkazu, ale Ježíšova autorita u něj převážila. Petr na Ježíšovo slovo odpověděl: Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě. Již oslovení Mistře, v řeckém originále doslova Veliteli, vyjadřuje Šimonovu schopnost akceptovat Ježíše jako skutečného Pána, který vydává příkazy, jež je třeba poslechnout. Kolik křesťanů má dnes za to, že Ježíšova slova jsou nezávazná a přijímají je jen jako volitelnou součást svého života. Ježíš však po svých následovnících vyžadoval, aby jeho příkazy naplnili.

Hřích Osmiček

Hříchy Osmiček jsou odplata, nestydatost a hněv. „Osmičky jsou plnokrevní lidé se vším, co tento pojem zahrnuje. Jedná se o znásilňování druhého člověka pro vlastní radost a náruživost. Ten druhý je nestydatě využíván, přivlastňován nebo utiskován. Je to nenasytné využívání druhého člověka a nerespektování jeho důstojnosti. Tento hřích se může u Osmičky manifestovat ve všech oblastech života: Nevykoupená Osmička nemá žádný respekt pro zranitelnost nebo důstojnost někoho druhého.“ „Osmičky umí skutečně svou moc vychutnávat a mají potřebu svůj nárok jasně definovat, a kde je to jen možné, rozšířit. Chtějí mít o všem přehled a být podrobně informovány, a rozlítí se, jsou-li ošizeny, podvedeny nebo lstí vyřazeny ze hry. Osmičky potřebují mít kontrolu nad svým majetkem i nad druhými lidmi. Chtějí určovat, jak a kudy se má co ubírat, aniž by na tom byly samy závislé. Osmička vychází z toho, že špatný člověk, ať muž či žena, musí být potrestán. Osmičky vždy hledají viníka, jehož by mohly potrestat. Pomsta a odplata jsou jejich způsoby, jak dostat misky vah spravedlnosti do rovnováhy. S již zmíněnou necitlivostí souvisí rysy tvrdosti, projevující se v konfrontaci a zastrašování. Jelikož se tito jedinci snaží na svém území udržet moc nad vším, co může mít vliv na jejich život, zabývají se tím, jaký potenciál mají druzí k manipulování a prosazení moci.“

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Osmičky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Osmičkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Osmička žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Osmička pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš svou moc neprojevoval křikem, nýbrž službou, láskou a schopností se obětovat. Byl starostlivý, milosrdný, solidární. Osmičky by takové věci mohly snadno přehlédnout. Ježíšova slova o milosrdném Samařanovi, který pomůže zraněnému (L 10,25-37) nebo o dobrém pastýři, který se obětuje za své ovce (J 10,1-15), patří k vrcholné zvěsti evangelia. Cílem Ježíšova života nebylo vládnout. Nechtěl člověka ovládnout, ale zachránit. Proto Ježíš pomáhal, uzdravoval, dával novou naději a rozvazoval z moci zlého. Uměl také projevit záplavu svých jemných citů: Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním (Mt 20,34). Byl silný, ale nikoliv nezranitelný.

Osmičky jsou místo soucitu motivovány hněvem. Ježíš ale člověka varoval, že tak může snadno zhřešit. Z nekontrolovaného rozčilení vzchází snižování nebo dokonce zatracování druhých, což může dospět až k věčnému odsouzení: Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu (Mt 5,22). Známá jsou i Ježíšova slova o prokázaném milosrdenství a lásce k bližnímu. Právě Osmičky by si měly dokola opakovat Ježíšovu výzvu: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). Takovou věc nesmí nikdy pominout. „Pán Ježíš Kristus je příkladem spojení nejen autority s mocí, ale také s pokorou. Nikde v evangeliu ho nevidíme domáhat se úcty a poslušnosti, která mu právem náleží. Naopak na něm vidíme, že jeho největší ambicí je žít pro vůli svého nebeského Otce. Když o sobě prohlásil, že je tichý a pokorného srdce (Mt 11,29), tak odhalil pravdivě své nitro. Byl jediným, kdo taková slova mohl říci, aniž by obelhával sám sebe i své okolí. Zároveň si však Pán Ježíš byl plně vědom, kým je a jaké má postavení a neváhal žít podle toho. Ježíšovu pokoru i autoritu nádherně vystihl apoštol Pavel ve svém listě do města Filipis: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (F 2,6-8). Pán Ježíš je nám, jeho následovníkům, kteří se snaží po jeho příkladu konat vůli nebeského Otce, vzorem nejen v poslušnosti, ale také v závislosti na Bohu, a tedy v pokoře. Máme-li nějakou autoritu, která plyne z našeho pověření a poselství, máme pamatovat na to, že vychází ze zdroje mimo nás, a užívat ji tedy v naprosté pokoře.“

Ježíš své následovníky učil, aby nastavili levou tvář, jsou-li uhozeni do pravé, aby přenechali svůj plášť tomu, kdo by se s nimi chtěl soudit o košili, a aby šli dvě míle s tím, kdo by je nutil ke službě na jednu míli (Mt 5,39-41). Osmičky takové věci nerady slyší, protože se rády hádají. Přesto ta slova patří k hlavním zásadám evangelia. „Boj za spravedlnost je nejenom silnou stránkou Osmiček, nýbrž také jejich pokušením. Ježíš byl silný, ale nikoliv nezranitelný. Odolal pokušení moci, jíž by se mu bylo dostalo, kdyby byl chtěl. Vzdal se možnosti povolat ke své ochraně legie andělů (Mt 26,53).“
K životním úkolům Osmičky patří vypořádat se s otázkou moci. Moc sama o sobě není nic špatného; může se stát požehnáním nebo prokletím. Osmičky musí dávat pozor, aby svou mocí neponižovaly, nepokořovaly nebo nezastrašovaly druhé. Musí se naučit respektovat jiná stanoviska, hledat kompromisy a samy se držet pravidel, jejichž dodržování očekávají od druhých. Vykoupená Osmička může svou silou a vitalitou druhé chránit, místo aby je ovládala. „Výzvou pro Osmičky je slitování. Nevykoupené Osmičky jsou vůči sobě a vůči druhým nelítostné. Teprve setkání s pravdou je může osvobodit, dát jim schopnost vidět a přijmout svou vlastní slabost a touto zkušeností se naučit přijímat a snášet slabost ostatních lidí.“

Ježíš svým učedníkům vyprávěl podobenství o pleveli mezi pšenicí. Když se mezi stéblem objevil i plevel, ptali se sluhové hospodáře, jestli jej mají vytrhat (Mt 13,24-30). Osmičky by se možná ani neptaly a hned by se pustily do akce. Pán Ježíš však odpovídá jinak, než by si samy představovaly. Říká: „Nechte to růst“. Vypadá to jako posun evangelia k pasivitě. To nám připomíná, že na některé věci člověk prostě nestačí, i kdyby se snažil sebevíc. Je to jako boj s větrnými mlýny. Toto vyprávění nás zastavuje v touze dostat situaci pod svou kontrolu. Zlo člověka provází už od dob vyhnání z ráje. Nelze rozmotat celý uzel, nadělal bys víc škody než užitku. A tak i zde se Osmičky musí učit trpělivosti, protože ani jim prostě některé věcí nepřísluší.

Evangelista Jan zaznamenal v závěru svého evangelia událost, ve které Ježíš, vědom si své svrchovanosti a moci, ji přesto odkládá, protože ví, že má čekat na svého nebeského Otce. Nebojuje, i když by bojovat mohl: Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: Koho hledáte? Odpověděli mu: Ježíše Nazaretského. Řekl jim: To jsem já. Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl to jsem já, couvli a padli na zem (J 18,4-6). Když Ježíš zůstal pasivní, povstal alespoň apoštol Petr, aby Mistra bránil, ale i on slyšel nečekaná slova: Ježíš řekl Petrovi: Schovej ten meč do pochvy (J 18,11)! Ježíš věděl, že zásadní boj patří Bohu, a ne jemu. A když se později ocitl před pilátem, mlčel. I to se musí Osmička od Ježíše učit, že ve chvílích, kdy by mohla použít svou sílu a moc, může být lepší utichnout a věřit, že bojovat bude Hospodin sám. V knize Zjevení je přece zapsáno: Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal (Zj 22,19). Běda člověku, který by se stavěl na Boží místo a bral spravedlnost pouze do svých vlastních rukou.

Pozvání pro Osmičky – od odplaty k nevinnosti

Osmička je energická, nedokáže se vždycky ovládat a propadá touze oplácet zlým za zlé. Sice usiluje o spravedlnost, ale propadá hněvu a nemravnosti. V jejím životě však jde o to, aby se od svých vášní obrátila k nevinnosti a tichosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Osmičky tyranské, mocichtivé a plné násilí. Když však ukáže odpuštění, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť je nedokáže projevit sama ze sebe. Pozvání pro Osmičky zní: Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš (Jk 1,20). Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost (Ef 4,31). Milujte i své nepřátele. A svůj hněv vyznávejte včas jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Osmičky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo hněvu začne objevovat pokoj a vnitřní klid. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje opakovanými útoky na druhé, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem