neděle 9. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 7

Sedmičky se jeví jako optimističtí a šťastní lidé, kteří si svůj život chtějí prostě užít. Milují nové věci, nové nápady, nové myšlenky i nová dobrodružství. Touží po radosti, kterou chtějí sdílet i s druhými. Mívají velmi pružné myšlení, otevřenou povahu, projevují nadšení, umí se uvolněně smát a často srší osobitým vtipem. Rády vidí souvislosti ve věcech, které spolu nemají nic společného. Na nesourodá témata se snaží dívat globálně a mají radost z toho, pokud se jim podaří spojit zdánlivě nesouvisející projekty. Tím je charakteristické i jejich myšlení. To může vést k vědomému unikání před obtížnými nebo omezujícími úkoly. Sedmičky s chutí pracují na tom, co je baví, čemuž věnují mnoho pozitivní energie. Těžko se však vyrovnávají se životními závazky, rutinou všedního dne nebo opakující se povinností. Touží stále po něčem novém. Prožívání všednosti je sráží do pesimistických nálad, ze kterých se snaží utéct. Proto se také složitě vyrovnávají s nevděčnými úkoly. Pokud se něčeho nabaží, je pro ně těžké u toho dlouhodobě zůstat. Většinou je to i proto, že jejich pozornost uchvacuje stále něco jiného. Sedmičky jsou rády u plánování nových projektů a zůstávají otevřené pro bezpočet možných řešení i tam, kde by jiné typy prosazovaly pouze jedinou možnou cestu.

Motto: na světě je plno příležitostí, jen si vybrat, už se těším, co zajímavého mě zase potká, žiji jen jednou, tak si to musím užít.

Obvyklé chování: nadmíru aktivní, poživačné, povrchní.
Nevykoupené chování: nestřídmé, diletantské, umíněné.
Vykoupené chování: veselé, mnohostranné, střídmé.

Vlastnosti Krista: radost, oslava, touha, bolest.
Kořen hříchu: nestřídmost.
Co nemá ze sebe: střízlivost.

Smýšlení o sobě: chci být šťastná.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: optimistická, veselá a roztomilá.
Styl mluvy: žvanivý, vypravující příběhy a vtipy.
Biblické postavy: David?

Ježíš podle Sedmiček – radost a sláva

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Sedmičkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš dával najevo své pohnutky. Uměl se upřímně radovat, přestože často zakoušel bolest. Nežil jako tajemný mnich, jeho život byl plný pozitivních emocí. Často přijal pozvání tam, kde bylo mnoho lidí. Radoval se s radujícími. Jedl a pil na svatbě, dostavil se na hostinu, působil mezi zástupy a přijímal pozvání do mnoha domů, až si vysloužil nelichotivé označení: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků (Mt 11,19). To bylo mnohým proti srsti. Duchovní osobnost si zřejmě představovali jako zachmuřeného asketu. Ježíš často hodoval s hříšníky a to se farizejům nelíbilo. Jedna taková slavnost se odehrála v domě Leviho, kterého Ježíš povolal jako svého učedníka Matouše. Tato slavnost je v Bibli popsána takto: Ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: Jak to, že jíte s celníky a hříšníky (L 5,33-34)? Diskuze pokračovala dál a představitelům zákona vůbec nešlo na rozum, že by se duchovní člověk mohl takto projevovat. „Na svatbě v Káni (J 2,1-11) zaopatřil svatebčany množstvím nejlepšího vína (asi 600 litrů). Příběh o zázračném rozmnožení jídla (J 6,1-15) ukazuje, že mu na srdci neleželo jenom duchovní, nýbrž také tělesné blaho lidí. Poselství Ježíše by se dalo v tomto bodě dalo shrnout do věty: Bůh by si přál, aby se lidé radovali.“  Radost ze života a jeho darů byla u Ježíše a jeho učedníků tak nápadná, že mu farizeové dokonce domlouvali, proč prý se jeho učedníci nepostí. Říkali mu: Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí. Ježíš jim řekl: Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi (L 5,33-34)?

V celé Bibli jsou slova o radosti zaznamenána více než 800 krát. To znamená, že dějiny vztahu mezi Bohem a člověkem jsou plny jásavých tónů. Radost je něco, co do tohoto vztahu od samého začátku patří. Přebývání s Bohem člověka naplňuje až do hloubky jeho bytosti. Radost je něco, na čem je vybudováno společenství s Bohem. To připomíná i 16. žalm: Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho (Ž 16,11). Zde je naznačeno, že nejhlubší nebo největší emocí je prostě být s Bohem způsobem, jakým On mi dovoluje, být s Bohem, který mi dává radost. Už při narození jeho předchůdce Jana Křtitele řekl archanděl Gabriel Zachariášovi, že bude mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Marie byla postavena do podobné, z lidského hlediska nereálné situace, ale přijala zprávu o početí z Ducha svatého s naprostou odevzdaností do Boží vůle. Proto také mohla v plnosti zakusit radost Ducha svatého, když zvolala: Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli (L 1,46-47). V každém verši Magnificat je skryta vděčnost, úžas a radost z činů Boha Všemohoucího. Podobně jako v žalmech je i v novozákonních textech patrné podobné veselí. Tyto projevy vůči Bohu jsou důsledkem vnitřní radosti, jak to vidíme i u andělů, kteří zvěstují narození Ježíše Krista. V Lukášově evangeliu je tato událost popsána takto: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid (L 2,10). A pak všichni, kdo to slyšeli, užasli a chválili Boha.

Ježíš sám na všechny tyto věci navázal. O radosti mluvil často a vysvětloval, jak veliká bude radost v nebeském království. Mluvil o radosti rozsévače, o radosti při sklizni, o radosti člověka, který nalezl poklad skrytý v poli, o radosti pastýře, když našel ztracenou ovečku, o radosti ženy, která našla ztracenou minci, o radosti pozvaných při hostině, o radosti na svatbě, o radosti otce, který vítá ztraceného syna, o radosti ženy, která právě porodila dítě. Tím vším zjevoval charakter svého nebeského Otce. Ježíš neskrýval své pozitivní emoce při setkání s malými dětmi, které bral na ruce a žehnal jim, nebo při setkání se svými přáteli Martou, Marií a Lazarem. Měl radost, když viděl, že lidé jeho slovo přijímají, že jsou uzdravováni z nemocí a vysvobozeni od zlých duchů. Své učedníky nakonec učil, z čeho se mají radovat především: Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích (Mt 5,12), Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích (L 10,20). To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla plná (J 15,11).

Hřích Sedmiček

Hříchem Sedmičky je nestřídmost, biblicky řečeno obžerství. Touží po vášních života. V duchu si často říká: Čím víc, tím líp. Blahobytná společnost moderní Evropy se heslem nevykoupené Sedmičky přímo napájí. Nejde přitom jen o jídlo a pití. Sedmičky mohou přehánět všechno: Víc zábavy, víc práce, víc projektů, o víc uznání, víc majetku, pohodlnější bydlení, častější nákupy... Sedmičky jako notoričtí až nezodpovědní optimisté mají přehnanou spotřebu radosti, potěšení i zábavy. Tak se vyhýbají bolesti. Sedmičkám trvá hodně dlouho, než odhalí problematické stránky nějakého vztahu, nebo dokonce své vlastní. Protože si tolik přejí, aby všechno bylo dobré, nepříjemné aspekty skutečnosti rády zamlžují.

„Jejich metody jsou přitom úžasně jednoduché: Je lepší být veselý než smutný! Proto je hodně Sedmiček upovídaných. Mají zároveň sklon dělat všechno až příliš. Musí v každém ohledu pracovat na tom, aby byly střízlivější a asketičtější. Sedmičky musí vědomě vyvinout snahu k překonání své nestřídmosti. Pokud by člověk mohl dát Sedmičce nějakou duchovní radu, zněla by asi takto: Když si myslíš, že musíš tolik žvanit, polovina stačí. Když si myslíš, že musíš tak moc pít, polovina je až příliš. Když si myslíš, že potřebuješ stihnout všechny své zájmové aktivity, škrtni každou druhou. Méně je vždy více.“

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Sedmičky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Sedmičkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Sedmička žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Sedmička pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

„Ježíš varoval před falešnou a povrchní radostí. V Lukášově evangeliu následuje za čtyřmi blahoslavenstvími, která Ježíš pronesl k zástupům, opakované běda: Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům (L 6,24-26). Je zřejmé, jaký druh životní radosti je zde napadán. Byly to požitky na úkor chudých.


Matouš uvádí, že Ježíš se zdráhal ještě krátce před smrtí vypít tehdy běžné narkotikum, víno smíchané se žlučí. Přestál fyzickou i duševní bolest, a na samém konci unesl hlubokou bolest vzdálenosti Boha, když volal: Bože můj, proč jsi mě opustil (Mt 27,34;46)? Tento nejnižší bod, který Ježíš prožil a protrpěl, je branou k velikonoční radosti. Velikonoční radost, pro níž je svět určen, se neobejde bez kříže. Smrt Krista na kříži není žádným zástupným utrpením v tom smyslu, že bychom teď byli osvobozeni od kříže a utrpení a dostali se do nebe, aniž bychom napřed přijali strach, bolest a ztrátu. Řecký ortodoxní teolog Kallistos Ware to říká takto: Ježíš nám neukazuje cestu, jak obejít utrpení, nýbrž cestu skrze utrpení, to znamená, že není žádnou náhradou utrpení, nýbrž osvobozujícím doprovodem.“

Sedmičky si navozují umělou radost a svěží náladu proto, aby se vyhnuly smutku či bolesti. Ježíš však jednal jinak, těžkým věcem se nevyhýbal, s utrpením ve svém životě počítal. Opakovaně říkal, že každý, kdo jej bude chtít následovat, se bude muset v mnoha věcech omezit a osobně zapírat: A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka! Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej (Mk 8,31-35). Kříž, takový byl jeho program. Zároveň učil své učedníky, že pravá radost se rodí především z blízkosti toho, koho milujeme, nikoli z laciných šidítek nebo krátkodobých náhražek. Ježíš se radoval z toho, že se vrací zpět k Otci. V tom je ukryta plná radost. Zřejmě i proto, aby jeho učedníci nehledali radost prázdnou, pověděl následující slova: Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako i já zachovávám přikázání mého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla plná (J 15,10-11). Setrvávat v Boží blízkosti i v dobách utrpení, být si vědom jeho bezpodmínečné lásky, zůstává zdrojem skutečné radosti. Tam člověk okouší pokoj a jistotu i v dobách vnitřního sevření.

Nejde tu o humor, vtip, žoviálnost nebo povrchní zábavu. Ježíšova radost nebyla křečí žádného humoru. Ježíšovo umučení, smrt na kříži a zmrtvýchvstání se stalo pramenem naší naděje či spíše jistoty věčného života. Z této jistoty pak tryská nekonečná radost. Apoštol Pavel říká, že kdyby Kristus vzkříšen nebyl a jeho utrpení by bylo marné, pak jsme my, křesťané, ti nejnešťastnější z lidí. Ale poněvadž Ježíš vzkříšen byl, pak máme důvod se radovat a být šťastní (1K 15,19). Sedmička se tak učí svou povrchní radost přibít na kříž, aby mohla přijmout radost skutečnou, která je ovocem Božího Ducha (Ga 5,22). Darem proměněné Sedmičky je střízlivá radost. Jestliže se tato radost nerozplyne v povrchní veselosti a touze po zážitcích, může se stát skutečnou.

Pozvání pro Sedmičky – od nestřídmosti k střízlivosti

Sedmička jako požitkář propadá obžerství těla i duše. Sice dokáže projevit radost ze života, ale žije nestřídmě. V jejím životě však jde o to, aby se od požitku obrátila k zodpovědnosti a střízlivosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Sedmičky přehnané, diletantské a umíněné. Když však ukáže střízlivost, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť ji nemívá sama ze sebe. Pozvání pro Sedmičky zní: Ježíš řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne (L 9,23). Milujte i ty, kteří po vás vyžadují dlouhodobou spolehlivost a věrnost. Svou nestálost pak vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Sedmičky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo hledání zážitků a obžerství začne objevovat věrnost a stálost. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje honbou za příjemnými emocemi, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?













sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem