neděle 2. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 6

Šestky mají živou fantazii, zvláště když jde o ohrožení životních jistot a bezpečí. Obvykle dobře vycítí, co jim může uškodit nebo ublížit, a díky své představivosti prožívají stejný strach, jako by se to doopravdy stalo. Co se týká nebezpečí, používají jednu ze strategií: buď se mu snaží vyhnout, anebo mu naopak až hazardně čelí. Své představivosti však také vděčí za důvtip a dobrý - i když snad trochu nekonvenční - smysl pro humor. Šestka by si přála mít v životě trochu víc jistoty, ale má tendenci nedůvěřovat lidem a věcem kolem sebe. Je schopna poznat slabé stránky toho, co někdo říká či nabízí. Mají tendenci nedůvěřovat autoritám a samy se v roli autority také necítí ve své kůži. Protože si uvědomují mylnost obecného mínění, identifikují se většinou s vyděděnci společnosti. Pokud se jednou rozhodnou pro nějakou osobu nebo věc, jsou k ní velice loajální.

Motto: svět je hrozivé místo, nevěřím ani sobě, ani autoritám, hledám jistotu. Pochybnost je hold vzdaný naději.

Obvyklé chování: zodpovědné, opatrné.
Nevykoupené chování: závislé, agresivní, zbabělé.
Vykoupené chování: věrné, odvážné, důvěrné.

Vlastnosti Krista:
rozvaha, poslušnost.
Kořen hříchu: strach.
Co nemá ze sebe: odvahu.

Smýšlení o sobě:
konám svou povinnost.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: věrná, poslušná, loajální.
Styl mluvy: varující, ohraničující.
Biblické postavy: Timoteus, Tomáš?

Ježíš podle Šestek – varování, věrnost a loajalita

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Šestkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti? Jinak bude Ježíše vidět Šestka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš zůstal ve vztahu ke svému Otci a svěřenému úkolu věrný. A to až do smrti na kříži. Poslouchal nebeského Otce a ptal se na jeho vůli. Zachovával autoritu Písma a veřejně ji také obhajoval. Vždyť také řekl: Písmo musí platit (J 10,35). Podřízenost autoritě nebeského Otce vyjádřené Božím slovem byla základní charakteristikou jeho života i služby. K poslušnosti života vůči Pánu Bohu a jeho království vedl i všechny lidi kolem sebe. V modlitbě Páně nás učil volat: Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi (Mt 6,9-10). Důraz na oddanost vůči nebeskému Otci zůstává z jeho slov více než patrný. I v getsemanské zahradě, tváří v tvář přicházejícímu utrpění na kříži, se modlí slovy: Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle (Mt 26,42).

Ježíš zůstal poslušný nejen ve vztahu ke svému nebeskému Otci, ale byl korektní i vůči lidským autoritám a zákonům. Svou loajalitu vyjádřil například placením daní. Mezi nejznámější slova, která kdy pronesl, patří bezesporu věta: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu (Mt 22,21). Tato scéna se odehrála ve chvíli, kdy za Ježíšem přišli poslové farizejů a zákoníků a chtěli jej svou otázkou nachytat, když se ptali, zda je dovoleno platit daň císaři. Byla to však léčka, která měla být záminkou, aby mohl být obžalován. Ježíš však uměl číst mezi řádky, což přirozeně přitahuje všechny Šestky. Nedůvěřoval falešným autoritám a uměl odhalit i jejich skryté postranní úmysly. Když po něm učitelé zákona opakovaně slídili a snažili se jej nachytat, rozpoznal jejich nečistý záměr a nenechal se vlákat do nastražené pasti. Evangelista Matouš to vyjádřil slovy: Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku (Mt 22,15). Na podobnou věc ukázal i Jan, když napsal: Co říkáš ty? Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat (J 8,5-6). Ježíš však jejich zlé úmysly poznal a dokonce před nimi i varoval: Ježíš začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím (L 12,1).

O věrnosti vůči Bohu Ježíš mluvil i v podobenstvích. Tím vyjadřoval její význam i pro samotný vstup do Božího království: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána (Mt 25,21). Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké (L 16,10). Působit jako lidská autorita se však zdráhal. Nechtěl být oslavován jako lidový hrdina, protože věděl, že jeho království není z tohoto světa. I když mu lidé opakovaně provolávali slávu a předčasně jej nazývali králem, často od toho utíkal. Nechtěl být světsky úspěšný, ale především biblicky věrný. Lidské popularitě se vědomě bránil. Evangelista Jan zaznamenal moment, který to doplňuje: Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám (J 6,15). V kruhu svých učedníků nechtěl vytvořit žádnou hierarchii: Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: Kdo se mezi vámi chce stát velkým, bud vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem (Mt 20,25-27).

Hřích Šestek

Základním hříchem Šestek je strach. Aby jej přikryly, zaštiťují se tématy jako loajálnost, poslušnost, spolehlivost, ovšem tím vším ukazují, že mají obavy jednat samostatně. Bible nás však opakovaně vede k tomu, abychom se strachu postavili a v Ježíšově jménu jej překonali, ovšem Šestky znovu a znovu bloudí ve své vnitřní nejistotě. Nedůvěra Šestek vede k tomu, že si i do ostatních lidí promítají fiktivní obavy a podezírají je z postranních úmyslů. Šestka se na jedné straně podřizuje autoritám, ale zároveň o nich pochybuje. Dostává se zde ke slovu jakási projekce, díky které se chrání před nežádoucími vlastnostmi nebo nepřijatelnými city tím, že je připisuje druhým. Pokud v nějakém společenství víry vyrůstá kořen hořkosti, bude u jeho sázení většinou právě Šestka. Nakonec však pochybuje i sama o sobě, a nepřestává se topit ve své úzkosti.

Mnohým z nás byla ctnost poslušnosti vtloukána již od dětství; ve skutečnosti šlo o to, abychom svým rodičům, učitelům, farářům nebo jiným držitelům moci neodporovali. Strach byl oděn do ctnosti, poslušnosti, nebo dokonce do církevního slibu, zatímco to, co se odehrávalo, nemělo s opravdovou poslušností nic společného. Pravá poslušnost vyrůstá ze svobody poslouchat, to znamená slyšet, učinit svědomité rozhodnutí a případně také říct ne. Falešná poslušnost je shnilým ovocem strachu. Zatímco první skupina Šestek bude kvůli vnitřnímu strachu ustupovat, ta druhá bude naopak útočit, bojovat a zpochybňovat. Ovšem ze stejného důvodu, ze strachu, který se tím snaží překonat. Vnitřní pokoj a vysvobození z hříchu však člověk nezíská rezignací nebo bojem. Z hříchu může být člověk vysvobozen pouze pokáním.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Šestky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Šestkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Šestka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů.

I když se Ježíš mnohokrát dostal do situace, kdy mu farizeové a zákoníci opakovaně připravovali léčku, nepodezříval je všechny a uměl mezi lidmi rozlišovat. Mezi farizeji byl například Nikodém, se kterým vedl hlubokou debatu o znovuzrození. Neodmítl ho jenom proto, že byl vysoce postavenou autoritou mezi farizeji, dokonce členem židovské rady. Nedůvěra Šestek však často vede k tomu, že si do lidí postavených do nějakého úřadu promítají nedůvěru a jiné negativní myšlenky. Ve svém nejhlubším nitru se cítí být slabé a vydány napospas svému okolí. Někdy dokonce i jako dospělí lidé vnitřně zápasí se svými rodiči, místo aby jim vzdávali patřičnou úctu. A když nevěří ani svým nejbližším, není divu, že budou zápasit i se svými představenými, kteří reprezentují autoritu. Ježíš však nikdy nepranýřoval člověka kvůli jeho postavení. Hleděl především k jeho srdci, nikoli k jeho úřadu, nedopustil se hříchu paušalizování.

Snad největší Ježíšův zápas byl boj s nevěrou. Nebyla to však nevěra dnešních ateistů, kteří nevěří v samotnou Boží existenci, nýbrž pochybnosti zbožných lidí: Jsi vskutku Mesiáš? Nemáme čekat jiného? Jakou mocí to činíš? Můžeme se na tebe spolehnout? Máme tě beze zbytku následovat? Šestky mívají sklon pochybovat snad úplně ve všem, proto i ony si vysloužily Ježíšovo důrazné napomenutí. Evangelista Matouš popisuje situaci, kdy lidská nevěra dokonce zablokovala samotnou Ježíšovu práci v Nazaretu: A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru (Mt 13,58). Pochybnosti víry projevovali i jeho nejbližší. Člověk by řekl, že pochybovat je lidské, ovšem Ježíš kvůli nim napomínal i své učedníky: Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného (Mk 16,14). Sám apoštol Petr pak musel slyšet větu: Ty malověrný, proč jsi pochyboval (Mt 14,31)? Nebo slova: Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky (J 14,11). Ježíš tak opakovaně vyzýval k víře, plnému následování a novému odevzdání bez pochybností. „Tím vším stále znovu vyzýval, aby lidé překonávali svůj strach a důvěřovali Bohu: Neboj se, jen věř (Mk 5,36), nebo: Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět (J 16,33). Také vlastní smrtelnou úzkost přemohl v důvěře, že Boží cesta se sice zdá být nepochopitelná, ale ukazuje se jako správná a dobrá: Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš (Mk 14,36).

Ježíš měl vnitřní autoritu, vyrůstající z jeho důvěryplného vztahu k nebeskému Otci. Tato vnitřní autorita jej činila svobodným vůči vnějším autoritám a normám. Svobodně dodržoval zákony, pravidla a tradice, pokud tyto nebyly dodržovány jen pro ně samé. Některá však dokázal porušit, pokud nesloužila lidem, nýbrž je zotročovala. To vidíme zvláště na jeho pojímání sabatu. S oblibou uzdravoval nemocné v sobotu, jež byla posvěceným dnem klidu židovstva. Tím demonstroval, že sabat byl ustanoven Bohem, aby si stvoření mohla odpočinout a nabrat nových sil. Uzdravování slouží tomuto cíli a jsou znamením, že Bůh chce obnovit původní celistvost: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27).

Každá společnost nebo skupina, jež má ve svých řadách Šestky, může stavět na jejich loajalitě, oddanosti a na ochotě převzít zodpovědnost. Ostatně Šestky očekávají stejnou loajalitu a věrohodnost, o níž samy usilují, od svých představených a spolupracovníků. Z oddanosti se ale může stát vzpoura, když obdivované a neomylné vedení očividně selže a nesplňuje původní požadavky. Navíc Šestky, protože mají samy často pocit, že jsou deptány a že se jim křivdí, se mohou stát vášnivými a odvážnými bojovníky za věc utlačovaných. I když se Ježíš zastával slabých, nepůsobil nikdy jako samozvaný buřič, revolucionář nebo defenestrátor, který by situaci bral pouze do svých rukou. Své učedníky vedl k trpělivosti. Blahoslavil přece tiché, ne ty, kteří bojují. I v podobenství o pleveli nakonec bere vítr z plachet všem, kteří by chtěli spravedlnost prosadit lidským činem: Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel? On jim odpověděl: To udělal nepřítel. Sluhové mu řeknou: Máme jít a plevel vytrhat? On však odpoví: Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly (Mt 13,26-30).

K poslání Šestek patří učit se oprošťovat od neustálé nejistoty a přebírat za svůj život a za vlastní pocity odpovědnost. Především se musí odvážit podívat se svému strachu do očí a nazvat jej pravým jménem. Základním pozváním pro Šestku je tedy víra. Víra v Boha, víra v jeho vedení, v autoritu jeho slova a v přeneseném slova smyslu i zdravá víra v lidi. Šestky však takové věci jako by na Ježíši vůbec neviděly, a proto se tomu musí znovu a znovu poctivě učit.

Pozvání pro Šestky – od strachu k důvěře

Hlavním problémem Šestky je strach. Sice chce prokázat věrnost, ale propadá obavám. V jejím životě však jde o to, aby se od úzkosti obrátila k důvěře. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Šestky závislé, agresivní a zbabělé. Když však ukáže odvahu, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť ji nemívá sama ze sebe. Pozvání pro Šestky zní: Neboj se, jen věř (L 8,50). Milujte své nadřízené i když s nimi nesouhlasíte. Pochybnosti o Pánu Bohu, pochybnosti o sobě, nedůvěru vůči druhým a nakonec i svůj strach vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Šestky je skutečnost, že v jejím životě se místo stále se opakujících obav začne objevovat jistota a opravdová víra. Ta může být viditelným znamením, že její obrácení bylo v skutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje strachem, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 7) příští neděli



sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem