neděle 26. března 2017

Biblický enneagram - typ 5

Pětky jsou tišší přemýšliví lidé, kteří potřebují o samotě trávit víc času než většina ostatních. Pětky obvykle spíše pozorují, než by se samy aktivně zapojily. Nemají rády, když na ně ostatní kladou mnoho požadavků nebo chtějí, aby rozebíraly své pocity, nebo dokonce o nich mluvily. Pětky dokáží zpracovávat své pocity spíš, když jsou samy než mezi ostatními, a také své zážitky často prožívají teprve o samotě ve svých myšlenkách než přímo v okamžiku, kdy vznikají. Když jsou samy, skoro nikdy se nenudí, protože mají bohatý myšlenkový svět. Je pro ně důležité šetřit časem a energií, a tak se snaží žít jednoduchým, nekomplikovaným způsobem života a být co nejsoběstačnější.

Motto: svět stále dotírá, nerušit! Potřebuji klid a soukromí, abych přemýšlel a načerpal energii.

Obvyklé chování: analytické, distancující, abstraktní.
Nevykoupené chování: izolující, nihilistické, výstřední.
Vykoupené chování: vynalézavé, moudré, rázné.

Vlastnosti Krista:
střízlivost, moudrost, odstup.
Kořen hříchu: lakota (a to nejenom na peníze).
Co nemá ze sebe: dávání, angažovanost.

Smýšlení o sobě:
vidím do všeho.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: moudrá a vnímavá.
Styl mluvy: vysvětlující, systematický.
Biblické postavy: kazatel, (Šalomoun)?

Ježíš podle Pětek – moudrost, odstup a střízlivost

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Pětkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Moudrost Ježíše provázela už od jeho dětství. Už sama událost o návštěvě v chrámě jej líčí jako nesmírně nadaného chlapce, který ve dvanácti letech dokázal diskutovat s nejlepšími učenci v Izraeli. To svědčí o jeho nadání a nebývalé prozíravosti. Evangelista Lukáš to zaznamenal takto: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí (L 2,40-47).

Ježíš byl nejenom moudrý, ale i v mnoha ohledech střízlivý, uměl si držet odstup. V jedné chvíli nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana (Mk 5,37). Dokázal se distancovat od nepříjemných tlaků nebo dotěrného naléhání. Uměl se dokonce stáhnout zpět. Těm, kterým pomohl, často nařizoval, aby o něm nemluvili. Utíkal před lacinou popularitou, protože věděl, že ještě nenastal jeho čas. V emočně vypjatých chvílích dokázal mlčet, i když toho mohl tolik říct: A velekněz mu řekl: Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží. Ale Ježíš mlčel. (Mt 20,63). Pravidelně odcházel na pustá místa, kde by mohl být sám. Sám se svým Otcem, v tichu, na modlitbách.

Ježíš dokázal lidi odmítnout a posílal domů ty, kteří se k němu chtěli připojit pouze v blouznivém nadšení: Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: Budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Ale Ježíš mu odpověděl: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil (Mt 8,20). Všechny, kdo jej chtěli následovat, vyzval, aby si střízlivě spočítali, na co je tento podnik přijde: Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak se může stát, že položí základ a nebude moci stavbu dokončit (L 14,28-30). V závěru kázání na hoře pak napomíná své učedníky, aby byli rozvážní a nestavěli svůj život na písku, nýbrž na pevné skále (Mt 7,24-27). Ježíš mnohokrát mluvil o tom, že je třeba hledat životní smysl a jeho cíl, aby lidský život nemusel skončit tragicky. Často vyzýval k rozvážnému, prozíravému a moudrému nakládání s časem, hodnotami, majetkem nebo dokonce se svým tělem. Ukazoval, že pro život je třeba si stanovit konkrétní priority. V jeho kázáních se tak skrývá jedinečný význam. Všechno, co v nich je obsaženo, máme nejenom promýšlet, ale zároveň naplňovat. Kdo tak jedná, jedná rozvážně, staví svůj život na spolehlivém základě. Pouze takový život může při poslední zkoušce života obstát.

Moudrost je slovo, které dodnes budí úctu. Je to něco jiného než inteligence. Nevede k ní ani nejlepší vzdělání ani životní zkušenosti. Bible přesvědčivě ukazuje, že skutečná moudrost zůstává pouze ve spojení s Bohem. Není však jen záležitostí myšlení, nýbrž jednání. Moudrý je ten, kdo bere slovo Pána Ježíše vážně a řídí podle něj i svá rozhodnutí. Člověk, který to nedělá, je pak označován za muže bláznivého či pošetilého. Učení Pána Ježíše bylo dobře promyšleno a prožito. Uměl lidi upoutat, neboť bylo zřejmé, že ví, o čem mluví. Na konci kázání na hoře Matouš uvádí: Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci (Mt 7,28n). Ne náhodou v Ježíši jeho současníci viděli i mimořádného myslitele. Vždyť mu neříkali jen Mistře, ale i Rabbi, Učiteli! K obnově myšlení vedl i své učedníky a dával si záležet na tom, aby pochopili další hluboké biblické souvislosti a principy Božího království. Zároveň jim vyčítal, když něco pochopit nedokázali: Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá (Mk 8,17)? Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (L 24,45). Protože Ježíš myslel jinak, vyzýval k novému myšlení i všechny své následovníky. Bible přece mnohokrát zdůrazňuje, že nové myšlení, myšlení shůry začíná pokáním.

Hřích Pětek

Hříchem Pětek je lakota. Jejich chamtivost se však nemusí týkat pouze materiálního zajištění. Touha vlastnit může být zaměřena i na jiné věci. Hromadění myšlenek, poznání, moudrosti nebo duchovního bohatství jen pro sebe je jejich základním selháním. O své poklady se dokáží stěží rozdělit, a proto ze svého vnitřního i vnějšího bohatství rozdávají nerady. Raději přemýšlejí, místo toho aby nějak činorodě jednaly. Filozofování je však z jejich strany nepraktické. Samy ale zůstávají nenáročné až skromné ve svých nárocích, mají přirozený sklon k askezi. Do Pětky tak musíte pořádně uhodit a ukázat jí, že už je načase, aby i ona vydala alespoň něco ze svých skrytých pokladů. To, čeho Pětky dosáhly, co poznaly a co mají, jim totiž poskytuje jistotu. Většinou mají strach z toho, že by mnoho ztratily, kdyby se druhým otevřely a samy sebe nějak sdílely. I kvůli tomu si od druhých drží odstup, aby nemusely být vystaveny nárokům druhých. To je pak vede k jejich základnímu hříchu.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Pětky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Pětkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Pětka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Pětka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš se sice znovu a znovu stahoval do ticha, pravidelně odcházel na pustá místa, kde by mohl být sám, ovšem tento odstup nebyl samoúčelný. Byl pouze předpokladem jeho aktivní a činorodé služby lidem. Chvíle, které trávil se svým nebeským Otcem nikdy nebyly cílem, nýbrž jen přípravou k angažované službě lidem. Ježíš zůstával sám proto, aby mohl být s lidmi, se svými učedníky nebo dokonce sloužit početným zástupům. Nepodlehl pokušení zůstat nezúčastněným divákem nebo pozorovatelem dění světa. Křesťanské učení o vtělení Boha v Kristu zjevuje Boha hledajícího těsný kontakt s lidmi a nechávajícího se vtáhnout do špíny a nížin dějin. Slovo nezůstává slovem, myšlenkou, filosofickým vysvětlením světa nebo metafyzickou ideou, nýbrž se stává tělem a činem proměňujícím svět. Pán Ježíš o sobě neříkal, že by přišel hledat moudrost, samotu nebo vnitřní klid. Přišel především proto, aby hledal člověka, aby mu byl blízko, aby se s ním setkal a vysvobodil jej z jeho hříchu. Vždyť přece řekl: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10).

Často přicházel na různé slavnosti, kde se setkával se širokým spektrem nejrůznějších lidí, se kterými trávil mnoho času. Dokázal se radovat z darů tohoto světa, až si vysloužil nelichotivou přezdívku. Říkali o něm: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků (L 7,34). Kristus není žádný myslitel jen sám pro sebe. Zříká se intelektuální domýšlivosti a neváhá sdílet své poznání s ostatními, i když mu často nerozumějí. Při loučení slibuje učedníkům, že pošle svého Ducha, který je uvede do veškeré pravdy (J 16,13). Proto k životním úkolům Pětky patří naučit se zasazovat a jednat. Když přišel na svatbu v Káni, požádala ho Marie, aby něco pro svatebčany udělal. I když se tomu bránil, nezůstal pasivní, proměnil vodu ve víno, přestože podle jeho slov ještě nenastala jeho hodina (J 2,1-11). Pětky se tak podle Ježíšova příkladu učí nejenom myslet, ale i něco udělat pro lidi kolem sebe. Ježíšova angažovanost se neprojevila pouze tehdy, když o ni někdo požádal. Sám sebe představil jako pastýře, který hledá třeba i tu jednu jedinou ztracenou ovečku, aniž by ho k tomu někdo nutil. Zůstal činorodý a vroucí ve vztahu k druhým lidem, kterým opravdově sloužil. Přistupoval k nim aktivně, činorodě a veskrze přátelsky. A i když On sám toho příliš nevlastnil, tolik lidí nakonec obohatil. Příběh o nasycení tisícového zástupu, který v Novém zákoně není zmíněn jen jednou, někdy skutečnou Pětku stresuje, neboť ta má z masových akcí přirozené obavy. Evangelia však opakovaně svědčí o tom, že Ježíš se ani takových věcí nebál. Sloužil jednotlivcům, ale i celým zástupům. A stále něco rozdával. Nikde v Písmu nemáme zmínku o tom, že by si něco z dobrých Božích darů chtěl nechat jen pro sebe. Nemusíme však myslet na majetek. Kristus dával především z duchovního bohatství a moudrosti, kterou mu svěřil nebeský Otec. Nezůstal stranou, nezůstal pasivní, nezůstal potichu, ale své poznání rozmnožoval. Biblicky řečeno, svou hřivnu nikdy nezakopal.

Křesťanství se nedá uskutečnit tím, že člověk sedí v pokoji se svými knihami. V Kristu se projevuje dotknutelný Bůh, jenž právě dotekem uzdravuje lidi. Pětky musí tu a tam začít něco dělat a dopouštět se při tom chyb. Před tím však Pětky, ale i některé jiné typy, mají strach, Pětky se bojí udělat něco nerozumného. Proto se Pětka musí odvážit cesty ven. Dělat chyby není žádnou chybou.

Pětka se musí chránit arogance a domýšlivosti jak vůči lidem, tak i vůči Bohu. Potichu si říká: Když po mně Bůh něco bude chtít, určitě dá o sobe vědět. Ke svému nejhlubšímu daru pravé moudrosti dospěje, vzdá-li se tajnůstkářství a umělých mystifikací a otevře se pro tajemství druhých lidí, a tím odhalí svá tajemství a uvolní vlastní poklady. Pětka se musí učit vyjadřovat city přímo, místo aby je chovala v tiché komůrce. Pětky by v tomto ohledu raději byly podle svého naturelu buddhisty než křesťany. Ale právě pro ně by mohla být východní cesta popírání světa a rozvíjení pouze vnitřního světa pastí, jež by jim znemožnila odhalit a následně uskutečnit tajemství inkarnace a tajemství kříže ve vlastní existenci.

Pozvání pro Pětky – od lakoty k dávání a angažovanosti

Pětka v důsledku své přehnané racionality propadá lakotě (resp. pasivitě). Sice usiluje o moudrost, ale nechává si všechny nashromážděné poklady pro sebe. V jejím životě však jde o to, aby se od shromažďování obrátila k dávání. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Pětky izolující a skoupé. Když se dá druhým k dispozici nebo něco daruje, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť Pětka nedává sama ze sebe. Pozvání pro Pětky zní: Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré (Mt 12,35); Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak (L 3,11). Milujte i ty, kteří po vás něco chtějí. Vlastní lakotu vyznávejte jako hřích. Nezapomeňte, že k vyváženému duchovnímu životu patří vedle Písma a modlitby i služba a společenství.

Počátkem duchovní proměny každé Pětky je skutečnost, že v jejím životě se místo potřeby izolovat se objeví vydávání sama sebe. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje majetnickými a izolujícími sklony, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 6) příští neděli



sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem