neděle 19. března 2017

Biblický enneagram - typ 4

Čtyřka je citlivá osoba s hlubokými emocemi. Často se cítí nepochopena a zůstává vnitřně osamělá, protože má pocit, že zůstává jiná. Ostatním její chování připadá nepřirozené, nechápou její přecitlivělost a přehnané emoce. Ve skutečnosti však jde o touhu Čtyřky po citovém spojení a hluboký prožitek vztahu. Čtyřka nedoceňuje současné reálné vztahy, protože obvykle chce to, co nemůže mít, a neváží si toho, co má. Hledání hlubokého spojení si s sebou nosí celý život a nedostatek takového spojení jí vede k melancholii a depresím. Má vytříbený vkus a žije v bohatém světě citů a hlubokých významů. Někdy si říká, jak je možné, že ostatní lidé mají víc než ona - lepší vztahy a šťastnější život.

Motto: něco mi chybí, ostatní to mají, na mě se každý vykašle. Nic vás neučiní tak velkými, jako velká bolest.

Obvyklé chování: estetické, romantické, stylové.
Nevykoupené chování: choulostivé, dekadentní, tragické.
Vykoupené chování: tvořivé, přirozené, ukázněné.

Vlastnosti Krista:
tvořivost, citlivost, přirozenost.
Kořen hříchu: závist.
Co nemá ze sebe: vyrovnanost.

Smýšlení o sobě:
jsem jiný.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: originální, citlivá a tvůrčí.
Styl mluvy: lyrický, naříkavý.
Biblické postavy: Izajáš a proroci? David?

Ježíš podle Čtyřek – tvořivost, citlivost a přirozenost

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Čtyřkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti? Jinak bude Ježíše vidět Čtyřka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš byl tvořivý, citlivý, přirozený. Navíc i originální. Dokázal své okolí zaujmout tak, že jej následovaly velké skupiny lidí. On sám však nevyučoval způsobem, na který byli jeho současníci zvyklí: Zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci (Mt 7,28b-29). I jeho způsob vyjadřování byl mimořádný. Všechna vyslovená podobenství, důrazy, kázání, proroctví či hádanky ukazují na jeho nevšední schopnosti. Zároveň byl zaměřen na vztahy lidí, pozorně sledoval své okolí. Vůči slabým lidem byl nesmírně citlivý. On sám vedl bohatý a nesmírně hluboký citový život, který uměl ukázat i druhým. Byly to jak chvíle radosti, tak i hlubokého zármutku: Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo (Mt 11,25-27); Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou (Mt 26,37-38). Když se dozvěděl o smrti svého přítele Lazara, vstoupily mu do očí slzy (J 11,35), nebál se plakat ani na veřejnosti.

Ježíš měl oči pro krásu přírody. Boží stvoření jej inspirovalo i v jeho kázáních: Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich (Mt 6,28-29). U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců (Mt 10,30-31). Díky své mimořádné vnitřní vnímavosti se citlivě ujímal těch, kterým druzí nerozuměli. Příkladem může být žena, která kvůli němu rozbila alabastrovou nádobu. Když si učedníci stěžovali, k čemu tak velká finanční ztráta drahocenného oleje, Ježíš ji naopak pochválil (Mt 26,6-13). Známý je i příběh, jak žehnal dětem ve chvíli, kdy tomu ostatní bránili. Dokonce se kvůli nim na své učedníky rozhněval: Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim (Mt 10,13-16). Mnohokrát Ježíš udělal něco jinak, než od něj očekávalo jeho nejbližší okolí, nebo dokonce jeho rodní bratři a matka.

Ježíši nelze upřít zvláštní smysl pro symboly a dramatické efekty jako například: Voda ve studni, hospodyně hledající ztracený groš, spor námezdních dělníků o mzdu apod. Vše, co Ježíš vidí, jej inspiruje k řeči v obrazech a podobenstvích, jimiž vystihuje to, co je jednoduché a nápadné, aby mohl ilustrovat nebeská tajemství a pravdy. Vše se může stát Boží signaturou. Janovo evangelium chápe zázraky Ježíše jako znamení, jež přerůstají sebe sama. Gesta, jako když Ježíš pomaže oči slepého od narození blátem ze sliny a země, působí obzvlášť dramaticky (Jan 9,6). Když Ježíš vjíždí na oslu do svatého města Jeruzaléma, zdá se být i tato zdánlivě náhodná podívaná velmi dobře inscenována (Mt 21,1-9). Krátce nato nechá Ježíš uschnout fíkovník, na kterém nenašel žádné plody (Mt 21,18-22). To připomíná znamení, jaká činili starozákonní proroci. Při poslední večeři v kruhu učedníků pak konečně Ježíš spojuje svou budoucí duchovní přítomnost s chlebem a vínem. A nakonec Pán Ježíš často a dramaticky mluvil o pekle.

Hřích Čtyřek

Základním životním pocitem Čtyřek je dojem, že jim něco chybí. Z něj se pak rodí jejich typický hřích, kterým je závist. Čtyřky okamžitě poznají, kdo má víc nadání, talentu, vkusu, originálních nápadů nebo geniality než ony samy. Není snad oblasti, kde by Čtyřka nemohla závidět. Proto tolik zápasí s pocitem méněcennosti, který však na sobě nechce nechat znát. Naopak, snaží se vystupovat sebevědomě a jistě, ovšem často to bývá jen jakási póza. Čtyřky se budou snažit být za každou cenu jiné, originální, zvláštní a to prakticky ve všem, čím jsou. Proto se rády chovají nápadně, aby si vynutily pozornost ostatních, aby snad nezůstaly nepovšimnuty. Možná i proto upadají do melancholie, která je pro ně tak typická. Někdy zas budou hyperaktivní. Tím vším ale signalizují nepřizpůsobivost svému okolí. Závist Čtyřek se však může projevit i jako žárlivost. Ve vztahu mívá obavy, že někdo jiný může být atraktivnějším, originálnějším a zajímavějším partnerem, než je ona sama.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Čtyřky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Čtyřkám může pomoci. V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Čtyřka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů.

Čtyřky utíkají před obyčejnými věcmi. Všechno, co je běžné, všední, normální se jim zdá být povrchní. Kdyby se po nich chtělo, aby žily jako ostatní lidé, uvádělo by je to do obrovského stresu. Proto se nechtějí změnit. O to víc se potřebují obrátit od vlastního vnímání světa a potažmo i zjevených biblických pravd. Přes všechny dramatické efekty zůstával Ježíšův způsob života i řeči přirozený. Nebylo to žádné vyumělkované dílo, které by přitahovalo pozornost nevyváženou pózou. Ani ti, které povolal k následování, nebyla žádná vybraná elita. Čtyřky by se chtěly obklopit samými mimořádnými osobnosti, ovšem prostí rybáři se jim do společnosti příliš nehodí. Když se jednou dohadovali, který z nich je asi nejvýjimečnější, musel je Ježíš náležitě usměrnit. Zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském (Mt 18,4). Postavení před Bohem je úplně něco jiného než postavení před lidmi.

Ježíš se nebál odmítnutí. Nehroutil se ve chvílích, kdy mu židé začali šlapat na paty. Přes zamítnutí svou rodinou, rodnou vesnicí a mocnými Izraele, přes skutečnost, že mu nerozuměli ani jeho vlastní učedníci, nepropadl melancholické sebelítosti. Přes všechny úzkosti z prohry se neodchýlil z cesty, po které musel jít. Své subjektivní úzkosti a potřeby dal do služeb Bohu a lidem, a tím je povýšil na všeobecně platnou úroveň.

Čtyřky se brání každodenní všednosti. Chtějí okoušet stále něco mimořádného. Možná i proto se i ve svých domovech obklopují tolika uměleckými předměty, které jim pomáhají překonávat nepříjemný pocit ze všeho obyčejného. Netouží jen po výjimečných předmětech, ale i hlubokých prožitcích. Proto někdy zvednou stavidla vnitřní kázně, aby se mohl dostavit pocit intenzivního prožitku. Ježíš však byl jiný. Když ho satan pokoušel, aby proměnil kameny v chleby, skočil z vrcholu chrámu nebo získal vybraná království světa, nenechal se jeho slovy strhnout. V zápase víry obstál. Nepotřeboval k tomu výjimečnou zkušenost či zvláštní prožitek. Satanovi se bránil: Je přece psáno... (Mt 4,6). Ježíš se v té chvíli zabýval pouze Božím slovem. Neargumentoval svými pocity, nýbrž Biblí, Písmem svatým.

Čtyřky se od Ježíše mohou učit i tomu, že Pánu Bohu zůstal věrný i ve všedních dnech. I on měl své běžné povinnosti. Jeho život naplňoval řád i pravidelný rytmus. Pravidelně vyhledával chvíle, které by mohl strávit se svým Bohem. Často to dělal brzy ráno. Nový zákon pak upozorňuje, že bohoslužby navštěvoval nejenom tehdy, když na to měl náladu, nebo k tomu prožíval vnitřní puzení, ale pravidelně: Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma (L 4,16). Systematicky a cílevědomě sloužil. Možná by se dalo říct, že to dělal podle nějakého plánu, nikoli jen nahodile: Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království (Mt 9,35). Žil přítomností svého života a vnitřně neutíkal do minulosti či budoucnosti, jak to Čtyřky často dělají. Trpělivě chodil z místa na místo a dělal stále to samé. V životě nemusí být přítomna pouze euforie nebo deprese, výšiny či hlubiny. Jsou tu i každodenní roviny všedního života, ve kterých je třeba dosvědčit svou věrnost, vytrvalost i poctivost. Období rovin je nejčastějším obdobím, které věřící člověk prožívá. Nejsou to ani hlubiny zkoušek, ani výšiny Boží slávy. Rovina znamená, že tu nejsou žádné zvláštní výkyvy. Život se odehrává v určitém stereotypu, žádné skoky nahoru či dolů. Je to období relativního klidu, řekněme si ale zřetelně, že to není čas nicnedělání nebo odpočinku. Roviny jsou totiž časem následování a viditelné služby. Podle Ježíšova příkladu se Čtyřky učí osobní vytrvalosti a trpělivosti víry.

Přes všechny okolnosti Ježíšova života můžeme navíc konstatovat, že nikdy nepropadl sebelítosti. I když o něm už prorok Izajáš prorokoval, že to bude muž plný bolesti, přesto na tom nikdy neustrnul. Bible toto místo uvádí slovy: Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen (Iz 53,2-4). Čtyřky Ježíšovu vyrovnanost v utrpení jako by vůbec neviděly. Nestáhl se do sebe, do svých pocitů a nálad, nýbrž celý svůj život zasvětil službě lidem i Bohu. Trvale jej provázela důvěra v nebeského Otce, že je svrchovaným Pánem nad životem i nad smrtí. Do budoucnosti hleděl s nadějí a jistotou vlastního vzkříšení, přestože se připravoval na cestu kříže.

Pozvání pro Čtyřky – od závisti k vyrovnanosti

Čtyřce vědomí toho, že někdo má něco, co ona ne, evokuje představu vlastní neschopnosti. Jejím hříchem tak bývá závist. Sice usiluje o pravost, vztah či originalitu, ale závidí druhým. V jejím životě však jde o to, aby se od závisti obrátila k vyrovnanosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Čtyřky choulostivé, rozporuplné a nihilistické. Když však projeví vnitřní rovnováhu, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť ji nemívá sama ze sebe. Pozvání pro Čtyřky zní: Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě (Jk 3,14). Milujte i ty, kteří toho dovedou či umějí víc než vy. A svou závist vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Čtyřky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo závisti začne objevovat trpělivost a vděčnost. Rovnováhu si uchovají tehdy, když poznají, že už mají vše, co potřebují. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud se nechá zmítat emocemi závisti, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 5) příští neděli



sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem