neděle 5. března 2017

Biblický enneagram - typ 2

Dvojka je vnímavá vůči pocitům ostatních. Ví, co lidé potřebují, i když je třeba ani příliš nezná. Někdy pro ni bývá frustrující uvědomovat si pocity druhých, zvlášť jejich bolest a utrpení, protože pro ně nedokáže udělat všechno, co by chtěla. Snadno rozdává ze svého. Někdy si uvědomuje, že by měla umět říkat NE, protože její ochota vede k tomu, že věnuje víc energie péči o druhé než o sebe. Zraní ji, když si o ní lidé myslí, že se ostatní snaží manipulovat nebo ovládat, protože jediné, o co jí jde, je rozumět druhým a pomáhat. Ráda by působila jako vřelý a dobrosrdečný člověk. Když ji někdo ignoruje nebo nedoceňuje, značně ji to rozruší a může být i nepříjemná. Snaží se dělat vše, co je v jejích silách, aby měla s lidmi dobré vztahy, protože jsou pro ni nesmírně důležité.

Motto: Lidé mě potřebují, beze mě by to nešlo. Pro co jiného žít než pro druhé?

Obvyklé chování: činorodé, mateřské, dávající.
Nevykoupené chování: připoutávající, manipulující, ovládající.
Vykoupené chování: pečující, přátelské, originální.

Vlastnosti Krista: starostlivost, milosrdenství, solidarita.
Kořen hříchu: pýcha.
Co nemá ze sebe: pokora.

Smýšlení o sobě:
pomáhám.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: ochotná pomoci, milá, nesobecká.
Styl mluvy: lichotivý, radící.
Biblické postavy: Milosrdný samařan (L 10,25-37), Jan (apoštol lásky), Marie Magdalská (L 7,38).

Ježíš podle Dvojek – milosrdenství a pomoc

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Dvojkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ty nejznámější novozákonní příběhy inspirují především Dvojky. Ježíš byl starostlivý, milosrdný, solidární. Jeho slova o milosrdném Samařanovi, který pomůže zraněnému (L 10,25-37), nebo o dobrém pastýři, který se obětuje za své ovce (J 10,1-15), patří k základní zvěsti evangelia. Vždyť tím nejvlastnějším Ježíšovým posláním bylo člověka zachránit. Ježíš uzdravoval, pomáhal, vracel lidem naději a rozvazoval je z moci zlého. Zároveň dokázal projevit i své city: Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním (Mt 20,34). To všechno Dvojky silně přitahuje, protože i ony nadevšechno touží udělat něco pro druhé. Ježíšova slova o prokázaném milosrdenství, pomoci nebo lásce k bližnímu nenechají žádnou Dvojku v klidu. Známá slova z kázání na hoře: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7), se u mnoha Dvojek přirozeně stala jejich základním životním programem, ve kterém se snaží ztělesnit péči a starost o druhé. Proto se jich znovu a znovu dotýkají Ježíšova slova: Kdybyste věděli, co znamená, milosrdenství chci, a ne oběť, neodsuzovali byste nevinné (Mt 12,8). Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi (Mt 7,12).

Samotné Ježíšovo jméno, vystihující jeho životní poslání, překládáme slovy: Hospodin pomáhá nebo Hospodin zachraňuje. Čtenářům Bible jsou dobře známy obrazy Spasitele, který jako pastýř hledá ztracenou ovečku, odstraňuje tělesné či duševní trápení nebo vkládá své ruce na děti a žehná jim. Lidem se představil nejenom jako Spasitel, ale i jako lékař, pomocník nebo přítel. Opakovaně pěstoval kontakty s lidmi na okraji společnosti a prokazoval jim nevšední pozornost a lásku. Ježíš sám často zdůrazňoval, že přišel ne aby panoval, ale aby sloužil: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28). Nakonec i vrchol jeho díla, když se obětoval za celý svět na golgotském kříži, je mimořádným znamením jeho dokonalé lásky k člověku. Ježíš tak dal příklad, abychom nežili jen pro sebe. Záleželo mu na tom, abychom svůj život chápali jako službu druhým. Když se cestou do Kafarnaum učedníci dohadovali, kdo z nich je asi největší, jednoznačně jim řekl, že největší je ten, kdo se ztotožní s rolí posledního služebníka: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech (Mk 9,33-37).

Hřích Dvojek

I když Dvojky jsou pro svou dobráckost mezi ostatními lidmi velmi oblíbeny, jejich základním hříchem je pýcha. Dvojky uvěřily tomu, že když už nežijí pro sebe, jsou prostě lepšími lidmi. Jsou na sebe náležitě hrdé. Protože pomáhají často, bývají na své jednání pyšné. Objevují se u nich tendence, že za vysokou kvalitu svého života si zaslouží jisté výsady. Je to způsob vnitřního sebenafouknutí: „Můj život je lepší kvality než život ostatních.“ To však nemusí být jen domýšlivost. Jde zároveň o silný pocit a přesvědčení: „Jsem láskyplnější než vy všichni, moje láska zachrání svět. Postarám se o to, aby vás má láska zachránila. Udělám svou lásku pro váš život a váš systém tak nepostradatelnou, že se beze mne nebudete moci obejít.“ 

Dvojka takovou věc jen málokdy vysloví. Dobře ví, že se to nedělá. Co by si o ní druzí pomysleli? Tím by zároveň riskovala odmítnutí. Ovšem kdesi uvnitř se zabydlela vtíravá myšlenka: „Jsem mnohem lepší než ostatní.“ Dvojka tak pěstuje sklony věřit, že ostatní jsou na ní nějak závislí. Někdy se však takto nashromážděné pocity vybijí. Když se Dvojka chytí do pasti být za každou cenu potřebnou, stane se z ní neodbytný manipulant: „Když ti pomůžu, budeš mi zavázán a budeš mi muset být vděčný“.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Dvojky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Dvojkám může pomoci. V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Dvojka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Dvojka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Lidé tohoto typu v sobě nosí silnou touhu být někomu prospěšní, že se někdy snaží na sebe nezdravě vázat své okolí. Trpí nezdravým mesiášským komplexem. Někdy se druhým až jakoby vnucují, aby jim mohli být v něčem užiteční. Dvojky se prostě děsí stavu, kdy by zůstaly samy. Ježíš jim může být vzorem v tom, kolik času strávil v soukromí a jak pravidelně, ba dokonce programově odcházel na pustá místa.

Už jsme si řekli, že Dvojky bývají v pokušení předpokládat, že kvůli své pozornosti a lásce vůči bližním mají nárok na jiné zacházení. I před Pánem Bohem se cítí být lepší než ostatní. „Kdo jiný z lidí se obětoval víc než já“, říká si nevykoupená Dvojka sama pro sebe. Může se dokonce domnívat, že bez ní by to v Božím království snad ani nešlo. Ve své podstatě Pána Boha někdy ani nepotřebuje, protože uvěřila tomu, že Bůh potřebuje ji. Dvojky na to bývají dokonce pyšné, i když to na sobě nikdy nedají znát. Jak by Pán Bůh mohl změnit svět bez jejich nasazení? Kdo jiný koná Boží dílo tak věrně jako právě ony? To všechno nás vede za kulisy projevené pozornosti a lásky. Rychle se pak může stát, že se Dvojka bude hroutit, když si jejího nasazení téměř nikdo nevšimne, nebo jí nikdo nepoděkuje. Není smutnější pohled než na člověka, který si nasazením pro druhé potřebuje takříkajíc vyrobit vlastní uznání. Aby Dvojky mohly být oblíbeny, bojí se druhé odmítat nebo v jejich blízkosti projevit odlišný názor. Zapírají samy sebe, aby se zalíbily druhým. Proto se v blízkosti Ježíše Krista musí učit tomu, že pýcha je těžký hřích, a že spasení není za zásluhy, nýbrž z milosti.

Pokušení pýchy jednou propadli i dva z Ježíšových učedníků, kteří za ním přišli s mimořádnou prosbou: Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme. Řekl jim: Co chcete, abych vám učinil? Odpověděli mu: Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě (Mk 10,35-37). Dobře víme, že Ježíš musel jejich prosbu odmítnout. I když pomáhal, zůstával trvale pokorný. To by si Dvojky měly stále opakovat. Člověk přece nemůže Pánu Bohu sloužit proto, aby si jeho pozornost nějak zajistil. Proto ani nasazení Dvojek vůči druhým nesmí být motivováno postranními úmysly. Vždyť i Boží láska k člověku zůstává trvalým a nikdy nezaslouženým darem.

Ježíš se k lidem nepoutal, nemanipuloval s nimi, aby je získal. Posílal dokonce zpátky domů všechny ty, kteří se na něj chtěli vázat ukvapeně nebo přespříliš horlivě. Své učedníky vedl k samostatnosti, ne k závislosti na sobě samém. Po třech letech společného života od nich očekával, že v započatém díle budou pokračovat samostatně. I když sloužil s nasazením všech sil, byl zároveň schopen službu druhých přijímat, což Dvojkám dělá opakované potíže. Než sám umyl nohy svým učedníkům (J 13,1nn), dovolil, aby hříšná žena pomazala jeho nohy vzácným olejem a otřela je svými vlasy (J 12,1nn). Neprokázal pouze schopnost dávat, nýbrž i umění lásku přijímat. Uměl také veřejně odmítnout argument, že by se měl prodat olej a takto získané peníze dát chudým. Dokonce o tom uvedl: Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále (Mt 26,11).

Ježíš se nepřizpůsoboval lidem, aby si zajistil jejich uznání. Naléhavě je varoval, že jejich život skončí ve věčném zahynutí, nebudou-li činit pokání (L 13,5). Vyslovit se kriticky se však žádné Dvojce nechce, natož s někým mluvit o pekle. K Ježíšovu kázání nesporně patří i slova přímé konfrontace a varování před posledním soudem, což je Dvojkám často proti srsti. Ježíš však dokázal mluvit velice ostře i se svými nejbližšími. Vlastním sourozencům například nechal vzkázat, že má mnohem blíž k těm, kteří ho budou následovat: Kolem něho seděl zástup; řekli mu: Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděl jim: Kdo je má matka a moji bratři? Ohlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka (Mk 3,32-35).

K plné biblické zvěsti patří nejenom slovo o přijetí, ale i slovo o odmítnutí. Sám apoštol Petr si v jednu chvíli vysloužil napomenutí, když na adresu svého jednání slyšel Ježíšovu větu: Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka (Mt 16,23)! Farizeům a zákoníkům zvěstoval opakované běda (Mt 23,1-36), nazval je plemenem zmijí, které neunikne pekelnému trestu. A většinou velmi dobře známe vyprávění evangelistů, když si Ježíš dokonce upletl bič a všechny vyhnal z chrámu (J 2,15). Ze stejných úst pak při posledním soudu zazní nad mnohými životy slovo: Neznám vás (Mt 25,12)! V tom všem Ježíš projevil svou mimořádnou autoritu, sílu a moc. Dvojky takové věci v Bibli nechtějí příliš vidět. Svůj protiklad, který jim pomáhá osvobodit se z vlastního sevření a hříchu, naleznou v Pánu Ježíši Kristu, který však nedělal jen to, co vnitřně souzní s jejich přirozenými vlastnostmi. Přes svou starostlivost, pomoc a mimořádný zájem nebyl žádným bezmocným pomocníkem. Je zřejmé, že hlavním motivem jeho náklonnosti bylo milosrdenství, soucit, láska či přátelství, a nikoliv skrytá potřeba kupovat si pozornost nebo obavy ze samoty.

Pozvání pro Dvojky – od pýchy k pokoře

Dvojka se snaží žít pro druhé a být pro ně důležitá. Sice pomáhá, ale nezdravě si na tom zakládá. Tak podléhá pýše. V jejím životě však jde o to, aby se od pýchy obrátila k pokoře. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Dvojky manipulativní se snahou skrytě ovládat. Váže ostatní na sebe. Když však prokáže skutečnou pokoru, bude to znamením přítomnosti a jednání Božího Ducha, neboť ji nemá sama ze sebe. Pozvání pro Dvojky zní: Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice (Mt 6,3). Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost (Jk 4,6). Milujte ostatní, aniž byste od nich cokoli očekávali. Svou pýchu vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Dvojky je skutečnost, že v jejím životě se místo přesvědčení, že je lepší než ostatní, začne objevovat opravdová pokora. Ta může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje skrytou pýchou, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 3) příští neděli



sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem