sobota 25. února 2017

Biblický enneagram - typ 1

Jednička má vysoké vnitřní nároky na správnost a snaží se podle těchto nároků žít. Má schopnost rychle postřehnout, když je něco nesprávně a ví, jak to napravit. S některými lidmi se kvůli svému kritizování a puntičkářství může dostávat do konfliktu, ale je pro ni těžké smířit se s tím, že se něco dělá špatně. Je hrdá na to, že když něco udělá, mohou se lidé spolehnout, že je to správně. Někdy ji rozčiluje, že se lidé dost nesnaží nebo se chovají nespolehlivě či nepoctivě, přestože se jim to většinou snaží nedat najevo. Řídí se heslem "nejdřív práce, potom zábava" a je-li třeba, svá přání a potřeby v zájmu práce potlačí.

Motto: Svět není dokonalý, pracuji na jeho zlepšení. Mám mnoho nedostatků, ale dělám vše pro to, abych se nedopustila žádné chyby.

Obvyklé chování: perfekcionistické, váhavé, ohleduplné.
Nevykoupené chování: umíněné, farizejské, rozkladné.
Vykoupené chování: kriticky bdělé, eticky na výši, klidné.

Vlastnosti Krista: pedagogika, smysl pro morálku, touha po dokonalosti, trpělivost.
Kořen hříchu: zlost.
Co nemá ze sebe: hluboký pokoj.

Smýšlení o sobě: mám pravdu.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: upřímná, pilná, pořádná.
Styl mluvy: poučující, moralizující.
Biblické postavy: Marta (L 10,38-40), Pavel? Jeremjáš?

Ježíš podle Jedniček – dokonalost a pedagogika

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Jedničkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš měl skvělou pedagogiku, smysl pro morálku a byl trpělivý. Své ideály dokázal naplnit i v životní praxi. Bible o něm opakovaně říká, že byl dokonalý. To každou Jedničku přitahuje. V žádném pokušení se nedopustil hříchu a i svůj život završil dokonalou obětí. Nikdy neudělal chybu. Evangelium jej navíc představuje jako toho, kdo se nespokojil s průměrností běžného života. Zdůrazňoval posvěcení a vysoké etické nároky. Proto také řekl: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Podobné důrazy jsou obsaženy v jeho kázání na hoře. Často mluvil o tom, v čem všem má lidská spravedlnost přesahovat praxi tehdejších vykladačů Písma. Své učedníky učil dodržovat přikázání mnohem vyšším způsobem, než na to byli lidé zvyklí: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského (Mt 5,20). Na své následovníky měl vysoké nároky a zdůrazňoval, že Boží přikázání nejde dodržovat povrchně. Bohatý mládenec od něj slyšel, že pokud chce jít za ním, nestačí jen dodržovat přikázání, ale musí se vzdát i svého majetku. Ježíš mu odpověděl: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne (Mt 19,21). Následovníci Ježíše Krista měli být dokonalí v každém ohledu, především ve své nejvnitřnější motivaci. Svým jednáním měli převýšit své okolí. Dobrota, velkorysost, upřímnost a láska, to všechno mělo být jejich rozpoznávacím znamením. Dokonce i láska k nepřátelům. Posluchači Ježíšových slov od svého Mistra nejednou slyšeli slova: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž (Mt 5,44-47)?

Ježíš zároveň působil jako skvělý pedagog. Přes nechápavost svých posluchačů jim nikdy neodpíral dokonalou lásku, přičemž podnikal stále nové pokusy, aby jim své poselství vysvětlil zřetelněji. Jeho kázání až dodnes strhují svým obsahem i svou nenapodobitelnou formou mnohá lidská srdce. Nebo jen podobenství, která postupně vyprávěl, životní situace, které komentoval, to všechno svědčí o jeho mistrovských schopnostech. Aby se jeho slova rozšířila dál, nemusel napsat jedinou učebnici. Už jenom to, jak kázal, jak věci formuloval a jak se vyjadřoval, zůstává až dodnes úchvatné. Kázané pravdy dokázal navíc potvrdit i svým životem. Jedničky se v této Ježíšově charakteristice přirozeně zhlížejí a touží ji naplňovat. Podobně jako On se snaží intenzivně pracovat. Jedničky vynaloží velikou snahu, aby všechno, čeho se dotýkají, bylo kvalitní do nejmenšího detailu. Záleží jim na tom, dělat všechno správně, přesně, podle pravidel a vystříhat se chyb. Ovšem přes své intenzivní nasazení často přehlížejí svůj základní hřích.

Hřích Jedniček

I když Jedničky žijí mezi ostatními veskrze příkladným životem, jejich základním hříchem je zlost. Není to však bouřlivý vztek, ve kterém by se nemohly ovládnout, protože dobře vědí, že takhle reagovat by nebylo správné. Je to spíš nespokojenost ostrá jako břitva, vnitřní rozmrzelost a zlost, kterou směřují nejen vůči ostatním, ale často i samy proti sobě. Se svým okolím i samy se sebou pak jednají kriticky až strnule. A s těmi, kteří nedodržují pravidla, velice přísně. Nedokonalost světa, omezenost vlastních možností a vztahů je opakovaně ničí. Proto ztrácejí půdu pod nohama a nakonec i vnitřní rovnováhu. Ke slovu pak přichází jejich rozmrzelost a vnitřní podrážděnost, což se jim zároveň stává opakovanou pastí. Svou zlost se však často snaží skrýt. Jedničky někdy připomínají láhev, kterou jste zatřásli, která však není s to překonat sílu své zátky, i když nahromaděné vnitřní energie je tolik. Čím více se vnitřní kritik všech Jedniček dostává ke slovu, tím se tlak zdá být silnější. Zazátkovaný hněv se snaží dostat ven. Místo bezprostřední přímé reakce se však v jejich nitru ve zlomcích sekundy odehraje proces cenzury, který negativní emoce potlačí. Skutečnost, že neumí svou agresi přiznat, v nich někdy vyvolává nepředstavitelný tlak.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Jedničky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Jedničkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Jednička žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu lidské nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů.

Upjatá a kontrolující se Jednička se v blízkosti Pána Ježíše nemá učit tomu, co už ona sama dávno ví, nýbrž úplně odlišným věcem. Obrací se k Bohu nikoli proto, že něco má, ale že jí toho mnoho schází. Učí se tak zacházet s pro ni dosud cizorodými postoji. Krásný příklad najdeme v rozhovoru Pána Ježíše s Martou a Marií: Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde (L 10,39-42). Člověk by Martě (patrně také Jedničce) poradil, aby se na svou sestru, když už ty věci vidí jinak než ona, nezlobila. Ovšem Ježíš jde dál. Nestačí, aby se zbavila pouze svého hněvu, ze své sestry si má dokonce vzít příklad. Jinými slovy, jejím odlišným postojem se má nechat proměnit. Marta se tak učí tomu, že to správné v dané chvíli může být právě to, co ona sama ze sebe vůbec nevidí. Z jednání své sestry si má vzít příklad.

Všimněte si, pečlivá Marta předpokládá, že Ježíš stojí na její straně. Téměř automaticky počítá s tím, že i On sdílí její názor. Proč by na něj jinak naléhala, aby Marii domluvil, pokud by si nemyslela, že to posoudí stejně jako ona? Tak se vůči Pánu Ježíši chováme často i my. Tím jej ale tunelujeme sami pro sebe. To, jakým způsobem celou věc vyhodnotila Marta, vůbec neodpovídalo tomu, jak se nakonec vyjádřil Ježíš. I když byla přesvědčena o své pravdě, přesto se hluboce mýlila, byť v té chvíli byla v jeho nejtěsnější blízkosti. Ježíš reagoval jinak, než si to ona sama ve své fantazii předem vykreslila. A přesně o to jde. Kolik takových proměn potřebujeme zažít i my! V čem všem se potřebujeme obrátit a v čem zakusit nové vysvobození? Jiná je Jednička, která bude trvale žít jen pod vlivem své vnitřní vášně a jiná bude ta, která bude schopná ji překonávat. Co jí v tom může pomoct? Vedle skutečného pokání i hluboké studium Božího slova, protože zejména v něm rozpozná, že Ježíš žil i jinak, než si to ona sama kdysi představovala. Snáze pak pochopí, že si tak Ježíše představovala jednostranně, zúženě a často jen podle sebe. Jaký je Ježíš, v kterého věříš a jaký je Ježíš skutečný?

V Písmu je důležité i to, co nám jde tak říkajíc proti srsti nebo čemu sami ze sebe příliš nerozumíme. Ať si tak Jednička připomene chvíle, kdy sám Ježíš navštěvoval různé slavnosti, jak projevoval životní nadhled, jak se dokázal radovat a slavit, až si mezi lidmi vysloužil nálepku, že prý je milovník hodů a pitek (L 7,34). Takové věci zůstávají upjaté Jedničce příliš vzdálené. Ovšem i ty byly součástí Ježíšova života. Takové poznání může vést ke změně starého smýšlení. Nelze z Bible vyzobat jen to, co nás přitahuje, je třeba se zabývat i tím, co nám zůstává vzdálené. K takovému dobrodružství víry jsme pozváni. Pokud se v tom Jednička neobrátí, nikdy nepřekoná svůj základní hřích, kterým je hněv a bude jej opakovaně vylévat nejenom sama na sobě, ale i na svých nejbližších, na manželovi, manželce, rodičích, dětech, na své práci nebo na neuklizeném domě. Jednička se musí naučit sama sebe uvolnit, umět si odpočinout, nadšeně slavit, projevit radost a zároveň vědět, že jedna a jedna nemusí být vždycky jen dvě. A kde jinde by se takové věci učila než na dokonalém životě našeho Spasitele a Pána.

Ježíš sám nikdy nejednal jako pedant. Na své okolí nepůsobil dojmem puntičkáře. I když jeho život byl dokonalý a jeho mravní nároky byly trvale vysoké, přesto je na něm patrná milost. Jako příklad můžeme uvést setkání se samařskou ženou. Žila dokonce s někým jen tak na hromádce. Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. (J 4,15-19).

Podle pravidel tehdejší doby se Mistr a učitel Zákona na veřejnosti se ženami bavit neměl. Navíc Židé se se Samařany vůbec nestýkali. Ježíš všechny tyto konvence, které pro Jedničky mají svou váhu, porušil. S onou ženou mluvil způsobem, ze kterého nebylo cítit poučování, ale přijetí. V té chvíli pro něj nebyla důležitá psaná či nepsaná pravidla, ale především život oné hříšné ženy. Dokázal ji přijmout takovou, jaká skutečně byla. Oba přitom dobře věděli, že byla hříšná. Aby k němu směla přijít, nemusela se předem polepšit. Takových příběhů máme v Novém zákoně celou řadu. Jedničkám taková slova mohou pomoci vidět Kristovu dokonalost i v projeveném milosrdenství. Ježíš přece těm, kteří své bližní posuzovali jen podle vnějších pravidel, řekl: Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). Jinými slovy: Milosrdenství je důležitější než dokonalost.

Jedničky se činorodě snaží o nápravu světa, ale některé věci máme prostě nechat být. Ježíš sám v podobenství o plevelu řekl: Nechte, ať spolu roste obojí až do žně (Mt 13,30). Mluvil tak o zlu, které lidé chtěli odstranit. Když něco máme nechat být, tak to prostě máme nechat být, což je pro Jedničky obtížné. Tolik věcí by chtěly napravit. Při neustálém vylepšování světa mohou s tím špatným poškodit i pšenici a v tom se skrývá velké nebezpečí. Člověk prostě na mnoho věcí nestačí, i kdyby se snažil sebevíc. Náš svět nikdy nebude dokonalý. Kolikrát Ježíš připomínal, že Boží dobrota nevzchází jenom nad těmi dobrými a poslušnými, kteří si jeho požehnání zaslouží: Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). Pán Bůh nežehná jen těm, kteří se tolik snaží. Jedničky se tak vlastně učí tomu, že dokonalé budou až tehdy, když přijmou svou vlastní nedokonalost. Kolikrát se Boží dary snažily uchopit svým vlastním úsilím místo toho, aby prostě spočinuly v náruči svého Spasitele a Pána. A tak se musí učit, že si vlastně mohou dovolit chybovat, protože ani k Ježíši se nepřichází proto, že jsme byli dokonalí. Základem vlastního života není lidská dokonalost, ale obrácení se k Bohu, které se vyjadřuje pokáním.

Jednička se také musí učit, že její vlastní křesťanská dokonalost, ve které se proti jiným dostala až tak daleko, jí nikdy sama o sobě ke spasení stačit nebude. Cesta ke křesťanské dokonalosti vede přes zhroucení všech lidských snah. Do nebe se přichází jen skrze dílo Pána Ježíše Krista, nikoli spoléháním na dobré skutky nebo vlastní zásluhy. To také bylo nejvlastnější chybou farizeů, jakýchsi reprezentantů nevykoupených Jedniček, kteří počítali s tím, že Bůh je za přesné dodržování svých přikázání do svého království přijmout prostě musí. V jakém sebeklamu tak žili. Spoléhání na vlastní spravedlnost je závažným biblickým proviněním.

Vysvobodit člověka může teprve přijetí bezpodmínečné Boží lásky. Je to paradox evangelia, dokonalými se skrze Pána Ježíše Krista staneme až ve chvíli, kdy přijmeme svou vlastní nedokonalost. Říkejte ale Jedničce, že je nedokonalá... To je jako kdybyste říkali třeba vodě, že není dost mokrá. Přesto je třeba se učit tomu, že Pán Bůh nás přijímá z milosti, ne podle našich zásluh (Ga 3nn). Tak třeba i z horlivých reformátorů a činorodých mravokárců činí Pán Bůh své děti. Je marné dokonalost hledat v sobě, nebo ji snad vyrábět kolem sebe, protože ta se skrývá jen v Bohu. Takové poznání nás nakonec osvobozuje. Jedničky pak budou šťastnější, schopnější přijímat i ostatní lidi. Už nebudou muset všechno a všechny napravovat, protože poznají, že napravit může jen svatý Bůh. Možná se pak začnou radovat ze všech dobrých Božích darů.

Pokud se jim podaří překonat svou zlost a ponořit se do milosti Ježíše Krista, začnou jejich život i víra nabývat tolik potřebné lehkosti. A to všechno proto, že svého Pána, Pána Ježíše Krista poznají jinak, než jej vídali dříve. Proto i ony budou schopny přitakat vyznání apoštola Pavla, který napsal věřícím lidem ve Filipech: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši (Fp 4,6-7).

Pozvání pro Jedničky – od hněvu k trpělivosti

Jednička chce zakoušet dokonalý a ideální svět, a protože se jí to nedaří, podléhá skrytému hněvu. Usiluje sice o dokonalost, ale uvnitř svého nitra se hněvá (zpravidla však neveřejně) na sebe i ostatní. V jejím životě však jde o to, aby se od vnitřní nespokojenosti obrátila k trpělivosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Jedničky umíněné, farizejské a rozkladné. Když však ukáže hluboký pokoj, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť jej nemá sama ze sebe.

Pozvání pro Jedničky proto zní: Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost... (Ko 3,8). A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni (Ko 3,15).

Milujte druhé i tehdy, pokud věci nedělají tak, jak by měli. Svůj vnitřní hněv vyznávejte jako hřích. Počátkem duchovní proměny každé Jedničky je skutečnost, že v jejím životě se místo vnitřní nespokojenosti začne objevovat hluboký pokoj. Ten může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu její osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje potlačenou zlostí, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 2) příští neděli


sdílet:

0 komentářů:

Okomentovat

Sleduj blog e-mailem