sobota 25. února 2017

Biblický enneagram - typ 1

Jednička má vysoké vnitřní nároky na správnost a snaží se podle těchto nároků žít. Má schopnost rychle postřehnout, když je něco nesprávně a ví, jak to napravit. S některými lidmi se kvůli svému kritizování a puntičkářství může dostávat do konfliktu, ale je pro ni těžké smířit se s tím, že se něco dělá špatně. Je hrdá na to, že když něco udělá, mohou se lidé spolehnout, že je to správně. Někdy ji rozčiluje, že se lidé dost nesnaží nebo se chovají nespolehlivě či nepoctivě, přestože se jim to většinou snaží nedat najevo. Řídí se heslem „nejdřív práce, potom zábava" a je-li třeba, svá přání a potřeby v zájmu práce potlačí.

Motto: Svět není dokonalý, pracuji na jeho zlepšení. Mám mnoho nedostatků, ale dělám vše pro to, abych se nedopustila žádné chyby.

Obvyklé chování: perfekcionistické, váhavé, ohleduplné.
Nevykoupené chování: umíněné, farizejské, rozkladné.
Vykoupené chování: kriticky bdělé, eticky na výši, klidné.

Vlastnosti Krista: pedagogika, smysl pro morálku, touha po dokonalosti, trpělivost.
Kořen hříchu: zlost.
Co nemá ze sebe: hluboký pokoj.

Smýšlení o sobě: mám pravdu.
Cítí se dobře, když je: upřímná, pilná, pořádná (i před Pánem Bohem).
Styl mluvy: poučující, moralizující.
Biblické postavy: Marta (L 10,38-40), Pavel? Jeremjáš?

Ježíš podle Jedniček – dokonalost a pedagogika

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Jedničkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš měl skvělou pedagogiku, smysl pro morálku a byl trpělivý. Své ideály dokázal naplnit i v životní praxi. Bible o něm opakovaně říká, že byl dokonalý. To každou Jedničku přitahuje. V žádném pokušení se nedopustil hříchu a i svůj život završil dokonalou obětí. Nikdy neudělal chybu. Evangelium jej navíc představuje jako toho, kdo se nespokojil s průměrností běžného života. Zdůrazňoval posvěcení a vysoké etické nároky. Proto také řekl: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Podobné důrazy jsou obsaženy v jeho kázání na hoře. Často mluvil o tom, v čem všem má lidská spravedlnost přesahovat praxi tehdejších vykladačů Písma. Své učedníky učil dodržovat přikázání mnohem vyšším způsobem, než na to byli lidé zvyklí: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského (Mt 5,20). Na své následovníky měl vysoké nároky a zdůrazňoval, že Boží přikázání nejde dodržovat povrchně. Bohatý mládenec od něj slyšel, že pokud chce jít za ním, nestačí jen dodržovat přikázání, ale musí se vzdát i svého majetku. Ježíš mu odpověděl: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne (Mt 19,21). Následovníci Ježíše Krista měli být dokonalí v každém ohledu, především ve své nejvnitřnější motivaci. Svým jednáním měli převýšit své okolí. Dobrota, velkorysost, upřímnost a láska, to všechno mělo být jejich rozpoznávacím znamením. Dokonce i láska k nepřátelům. Posluchači Ježíšových slov od svého Mistra nejednou slyšeli slova: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž (Mt 5,44-47)?

Ježíš zároveň působil jako skvělý pedagog. Přes nechápavost svých posluchačů jim nikdy neodpíral dokonalou lásku, přičemž podnikal stále nové pokusy, aby jim své poselství vysvětlil zřetelněji. Jeho kázání až dodnes strhují svým obsahem i svou nenapodobitelnou formou mnohá lidská srdce. Nebo jen podobenství, která postupně vyprávěl, životní situace, které komentoval, to všechno svědčí o jeho mistrovských schopnostech. Aby se jeho slova rozšířila dál, nemusel napsat jedinou učebnici. Už jenom to, jak kázal, jak věci formuloval a jak se vyjadřoval, zůstává až dodnes úchvatné. Kázané pravdy dokázal navíc potvrdit i svým životem. Jedničky se v této Ježíšově charakteristice přirozeně zhlížejí a touží ji naplňovat. Podobně jako On se snaží intenzivně pracovat. Jedničky vynaloží velikou snahu, aby všechno, čeho se dotýkají, bylo kvalitní do nejmenšího detailu. Záleží jim na tom, dělat všechno správně, přesně, podle pravidel a vystříhat se chyb. Ovšem přes své intenzivní nasazení často přehlížejí svůj základní hřích.

Hřích Jedniček

I když Jedničky žijí mezi ostatními veskrze příkladným životem, jejich základním hříchem je zlost. Není to však bouřlivý vztek, ve kterém by se nemohly ovládnout, protože dobře vědí, že takhle reagovat by nebylo správné. Je to spíš nespokojenost ostrá jako břitva, vnitřní rozmrzelost a zlost, kterou směřují nejen vůči ostatním, ale často i samy proti sobě. Se svým okolím i samy se sebou pak jednají kriticky až strnule. A s těmi, kteří nedodržují pravidla, velice přísně. Nedokonalost světa, omezenost vlastních možností a vztahů je opakovaně ničí. Proto ztrácejí půdu pod nohama a nakonec i vnitřní rovnováhu. Ke slovu pak přichází jejich rozmrzelost a vnitřní podrážděnost, což se jim zároveň stává opakovanou pastí. Svou zlost se však často snaží skrýt. Jedničky někdy připomínají láhev, kterou jste zatřásli, která však není s to překonat sílu své zátky, i když nahromaděné vnitřní energie je tolik. Čím více se vnitřní kritik všech Jedniček dostává ke slovu, tím se tlak zdá být silnější. Zazátkovaný hněv se snaží dostat ven. Místo bezprostřední přímé reakce se však v jejich nitru ve zlomcích sekundy odehraje proces cenzury, který negativní emoce potlačí. Skutečnost, že neumí svou agresi přiznat, v nich někdy vyvolává nepředstavitelný tlak.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Jedničky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Jedničkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Jednička žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu lidské nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů.

Upjatá a kontrolující se Jednička se v blízkosti Pána Ježíše nemá učit tomu, co už ona sama dávno ví, nýbrž úplně odlišným věcem. Obrací se k Bohu nikoli proto, že něco má, ale že jí toho mnoho schází. Učí se tak zacházet s pro ni dosud cizorodými postoji. Krásný příklad najdeme v rozhovoru Pána Ježíše s Martou a Marií: Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde (L 10,39-42). Člověk by Martě (patrně také Jedničce) poradil, aby se na svou sestru, když už ty věci vidí jinak než ona, nezlobila. Ovšem Ježíš jde dál. Nestačí, aby se zbavila pouze svého hněvu, ze své sestry si má dokonce vzít příklad. Jinými slovy, jejím odlišným postojem se má nechat proměnit. Marta se tak učí tomu, že to správné v dané chvíli může být právě to, co ona sama ze sebe vůbec nevidí. Z jednání své sestry si má vzít příklad.

Všimněte si, pečlivá Marta předpokládá, že Ježíš stojí na její straně. Téměř automaticky počítá s tím, že i On sdílí její názor. Proč by na něj jinak naléhala, aby Marii domluvil, pokud by si nemyslela, že to posoudí stejně jako ona? Tak se vůči Pánu Ježíši chováme často i my. Tím jej ale tunelujeme sami pro sebe. To, jakým způsobem celou věc vyhodnotila Marta, vůbec neodpovídalo tomu, jak se nakonec vyjádřil Ježíš. I když byla přesvědčena o své pravdě, přesto se hluboce mýlila, byť v té chvíli byla v jeho nejtěsnější blízkosti. Ježíš reagoval jinak, než si to ona sama ve své fantazii předem vykreslila. A přesně o to jde. Kolik takových proměn potřebujeme zažít i my! V čem všem se potřebujeme obrátit a v čem zakusit nové vysvobození? Jiná je Jednička, která bude trvale žít jen pod vlivem své vnitřní vášně a jiná bude ta, která bude schopná ji překonávat. Co jí v tom může pomoct? Vedle skutečného pokání i hluboké studium Božího slova, protože zejména v něm rozpozná, že Ježíš žil i jinak, než si to ona sama kdysi představovala. Snáze pak pochopí, že si tak Ježíše představovala jednostranně, zúženě a často jen podle sebe. Jaký je Ježíš, v kterého věříš a jaký je Ježíš skutečný?

V Písmu je důležité i to, co nám jde tak říkajíc proti srsti nebo čemu sami ze sebe příliš nerozumíme. Ať si tak Jednička připomene chvíle, kdy sám Ježíš navštěvoval různé slavnosti, jak projevoval životní nadhled, jak se dokázal radovat a slavit, až si mezi lidmi vysloužil nálepku, že prý je milovník hodů a pitek (L 7,34). Takové věci zůstávají upjaté Jedničce příliš vzdálené. Ovšem i ty byly součástí Ježíšova života. Takové poznání může vést ke změně starého smýšlení. Nelze z Bible vyzobat jen to, co nás přitahuje, je třeba se zabývat i tím, co nám zůstává vzdálené. K takovému dobrodružství víry jsme pozváni. Pokud se v tom Jednička neobrátí, nikdy nepřekoná svůj základní hřích, kterým je hněv a bude jej opakovaně vylévat nejenom sama na sobě, ale i na svých nejbližších, na manželovi, manželce, rodičích, dětech, na své práci nebo na neuklizeném domě. Jednička se musí naučit sama sebe uvolnit, umět si odpočinout, nadšeně slavit, projevit radost a zároveň vědět, že jedna a jedna nemusí být vždycky jen dvě. A kde jinde by se takové věci učila než na dokonalém životě našeho Spasitele a Pána.

Ježíš sám nikdy nejednal jako pedant. Na své okolí nepůsobil dojmem puntičkáře. I když jeho život byl dokonalý a jeho mravní nároky byly trvale vysoké, přesto je na něm patrná milost. Jako příklad můžeme uvést setkání se samařskou ženou. Žila dokonce s někým jen tak na hromádce. Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. (J 4,15-19).

Podle pravidel tehdejší doby se Mistr a učitel Zákona na veřejnosti se ženami bavit neměl. Navíc Židé se se Samařany vůbec nestýkali. Ježíš všechny tyto konvence, které pro Jedničky mají svou váhu, porušil. S onou ženou mluvil způsobem, ze kterého nebylo cítit poučování, ale přijetí. V té chvíli pro něj nebyla důležitá psaná či nepsaná pravidla, ale především život oné hříšné ženy. Dokázal ji přijmout takovou, jaká skutečně byla. Oba přitom dobře věděli, že byla hříšná. Aby k němu směla přijít, nemusela se předem polepšit. Takových příběhů máme v Novém zákoně celou řadu. Jedničkám taková slova mohou pomoci vidět Kristovu dokonalost i v projeveném milosrdenství. Ježíš přece těm, kteří své bližní posuzovali jen podle vnějších pravidel, řekl: Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). Jinými slovy: Milosrdenství je důležitější než dokonalost.

Jedničky se činorodě snaží o nápravu světa, ale některé věci máme prostě nechat být. Ježíš sám v podobenství o plevelu řekl: Nechte, ať spolu roste obojí až do žně (Mt 13,30). Mluvil tak o zlu, které lidé chtěli odstranit. Když něco máme nechat být, tak to prostě máme nechat být, což je pro Jedničky obtížné. Tolik věcí by chtěly napravit. Při neustálém vylepšování světa mohou s tím špatným poškodit i pšenici a v tom se skrývá velké nebezpečí. Člověk prostě na mnoho věcí nestačí, i kdyby se snažil sebevíc. Náš svět nikdy nebude dokonalý. Kolikrát Ježíš připomínal, že Boží dobrota nevzchází jenom nad těmi dobrými a poslušnými, kteří si jeho požehnání zaslouží: Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). Pán Bůh nežehná jen těm, kteří se tolik snaží. Jedničky se tak vlastně učí tomu, že dokonalé budou až tehdy, když přijmou svou vlastní nedokonalost. Kolikrát se Boží dary snažily uchopit svým vlastním úsilím místo toho, aby prostě spočinuly v náruči svého Spasitele a Pána. A tak se musí učit, že si vlastně mohou dovolit chybovat, protože ani k Ježíši se nepřichází proto, že jsme byli dokonalí. Základem vlastního života není lidská dokonalost, ale obrácení se k Bohu, které se vyjadřuje pokáním.

Jednička se také musí učit, že její vlastní křesťanská dokonalost, ve které se proti jiným dostala až tak daleko, jí nikdy sama o sobě ke spasení stačit nebude. Cesta ke křesťanské dokonalosti vede přes zhroucení všech lidských snah. Do nebe se přichází jen skrze dílo Pána Ježíše Krista, nikoli spoléháním na dobré skutky nebo vlastní zásluhy. To také bylo nejvlastnější chybou farizeů, jakýchsi reprezentantů nevykoupených Jedniček, kteří počítali s tím, že Bůh je za přesné dodržování svých přikázání do svého království přijmout prostě musí. V jakém sebeklamu tak žili. Spoléhání na vlastní spravedlnost je závažným biblickým proviněním.

Vysvobodit člověka může teprve přijetí bezpodmínečné Boží lásky. Je to paradox evangelia, dokonalými se skrze Pána Ježíše Krista staneme až ve chvíli, kdy přijmeme svou vlastní nedokonalost. Říkejte ale Jedničce, že je nedokonalá... To je jako kdybyste říkali třeba vodě, že není dost mokrá. Přesto je třeba se učit tomu, že Pán Bůh nás přijímá z milosti, ne podle našich zásluh (Ga 3nn). Tak třeba i z horlivých reformátorů a činorodých mravokárců činí Pán Bůh své děti. Je marné dokonalost hledat v sobě, nebo ji snad vyrábět kolem sebe, protože ta se skrývá jen v Bohu. Takové poznání nás nakonec osvobozuje. Jedničky pak budou šťastnější, schopnější přijímat i ostatní lidi. Už nebudou muset všechno a všechny napravovat, protože poznají, že napravit může jen svatý Bůh. Možná se pak začnou radovat ze všech dobrých Božích darů.

Pokud se jim podaří překonat svou zlost a ponořit se do milosti Ježíše Krista, začnou jejich život i víra nabývat tolik potřebné lehkosti. A to všechno proto, že svého Pána, Pána Ježíše Krista poznají jinak, než jej vídali dříve. Proto i ony budou schopny přitakat vyznání apoštola Pavla, který napsal věřícím lidem ve Filipech: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši (Fp 4,6-7).

Pozvání pro Jedničky – od hněvu k trpělivosti

Jednička chce zakoušet dokonalý a ideální svět, a protože se jí to nedaří, podléhá skrytému hněvu. Usiluje sice o dokonalost, ale uvnitř svého nitra se hněvá (zpravidla však neveřejně) na sebe i ostatní. V jejím životě však jde o to, aby se od vnitřní nespokojenosti obrátila k trpělivosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Jedničky umíněné, farizejské a rozkladné. Když však ukáže hluboký pokoj, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť jej nemá sama ze sebe.

Pozvání pro Jedničky proto zní: Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost... (Ko 3,8). A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni (Ko 3,15).

Milujte druhé i tehdy, pokud věci nedělají tak, jak by měli. Svůj vnitřní hněv vyznávejte jako hřích. Počátkem duchovní proměny každé Jedničky je skutečnost, že v jejím životě se místo vnitřní nespokojenosti začne objevovat hluboký pokoj. Ten může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu její osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje potlačenou zlostí, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?


pokračování (typ 2) příští neděli 5. března



sdílet:

neděle 19. února 2017

Biblický enneagram

Jednička – perfekcionalista (reformátor, kritik)
Puntičkář, člověk všímající si detailů, který je nejvíce motivován okamžitými impulsy k tomu, aby udělal správnou věc. Může být kritický k sobě i k jiným a má velký smysl pro odpovědnost. Často potlačuje zlost, což následně způsobuje jeho výbušnost, kterou se však stydí ventilovat. Oceňuje, co je v situaci správné, nebo nesprávné.

Dvojka – dárce (pomocník, ošetřovatel)
Člověk, který ochotně pomáhá, má humanitární sklony a empatii na rozdávání. Udělal by cokoliv, aby potěšil druhé, někdy dokonce na svůj vlastní úkor. Rozdává se a je na to pyšný. Touží po tom, aby mu druzí lidé věnovali pozornost a pochvalu.

Trojka – soutěživec (workoholik, vítěz)
Cílevědomý, ambiciózní, zdatný a výkonný hráč, který touží po vítězství. Jeho touha po úspěchu může být až přehnaná. Kvůli své práci a nesplněným cílům má málo času na přátele, rodinu a často zanedbává i svůj citový život. Vyžaduje pozitivní pozornost vztahující se k úkolům a výkonu.

Čtyřka – romantik (individualista, umělec)
Individualista a rozený mystik, hledající způsob uměleckého sebevyjádření a citovou hloubku. Je citlivý na krásu a mínění, ale má sklony k melancholii a pocitům, že jiní jsou na tom líp. Přesouvá vědomí podle toho, zda jsou objekty a druzí lidé dostupní, nebo nedostupní. Zaměřuje se na to nejlepší u toho, co není přítomno, a na to nejhorší u toho, co přítomno je.

Pětka – pozorovatel (objevitel, myslitel)
Pozorovatel, vnímavý a schopný chápat informace v nových souvislostech. Pečlivě chrání své soukromí a osobní majetek. Bývá často citově uzavřený. Potřebuje udržet soukromí a odstup. Má jisté obavy z očekávání druhých.

Šestka – nedůvěřivec (loajalista)
Člověk loajální až poslušný, ale také ostražitý k hrozbám přicházejícím z okolí. Vřelý a příjemný, ale často rozporuplný vůči svému obrannému postoji. Jeho přehnaně skeptický postoj může mít za následek pochybnosti o vlastní osobě a nerozhodnost. Zkoumá své okolí s cílem odhalit skryté úmysly ostatních.

Sedmička – požitkář (dobrodruh, nadšenec)
Nadšenec s neustálým nadbytkem plánů a nápadů, který dychtí po zkušenostech a osobním štěstí. Neskrývaným optimismem však může zakrývat obavy z nudy nebo bolesti. Přesouvá pozornost k příjemným asociacím a optimistickým plánům.

Osmička – bojovník (vůdce, ochránce)
Vůdce všech vůdců, motivovaný k ovládnutí sebe a okolí, schopný dominance i ochranářství. Osobní zranitelnost a srdečnost zůstávají skryty pod jeho nepřístupným zevnějškem. Hledá jakýkoli náznak potencionální ztráty kontroly.

Devítka – smiřovatel (vyjednávač)
Usmiřovatel, který dobře vidí všechny souvislosti a různé pohledy na věc, ale často bývá odtržen od svých vlastních priorit a potřeb. Většinou se vyhýbá přímé konfrontaci, ale může nabídnout jistou odolnost díky své neúprosnosti. Pokouší se pochopit způsob a hlediska druhých lidí.

Zkusme podstatu enneagramu představit ještě jednou, ovšem trochu jinak. Představte si, že za 14 dní bude svátek matek a vy víte, že byste měli koupit mamince dárek. Banální situace. Jenže člověk k tomu může přistoupit minimálně devětkrát jinak :-) Každý z devíti typů bude mít totiž odlišné vnitřní pohnutky, jiná ohniska pozornosti, odlišný vzorec myšlení, byť všichni jednají ve stejné věci.

"Jednička myslí především na povinnost a zaběhnutá pravidla, a proto si řekne: ‚Musím koupit nějaký užitečný dárek. Vždycky jsme to tak dělali.‛
Dvojka myslí především ta ty druhé, a proto ve stejné situaci řekne: ‚Už dlouho se těším na to, že někomu udělám radost. Dám mamince dárek, nebo raději hned dva.‛
Trojka často myslí na to, jak vypadá v očích druhých, a proto si řekne: ‚Chtělo by to nějaký mimořádný dárek. Ostatní i maminka budou zírat, jak jsem ochoten plácnout se přes kapsu.‛
Čtyřka chce být jiná než ostatní, a proto si řekne: ‚Přinesu něco hodně zajímavého nebo třeba i originálního. Nějakou nápaditou věc. Jen nic všedního!‛
Pětka ve stejné chvíli přemýšlí trochu odtažitě, a proto si řekne: ‚Ještě to pořádně promyslím, svátek má až za 14 dní, musím o tom uvažovat jasně. Asi by bylo nejlepší jí to dát někdy o samotě.‛
Šestka mívá často obavy, a proto i přitom všem má trochu strach. Řekne si: ‚Bojím se jí dát něco, co už má nebo abych nevypadala hloupě.‛
Sedmička o tom moc nepřemýšlí a bleskově řekne: ‚Dám jí něco nového. Bude to hezké překvapení. Uděláme z toho velkou slavnost a jen dobře, když bude nějaká legrace.‛
Osmička věc zhodnotí zase trochu jinak, a proto si řekne: ‚Není to zase tak nutné dávat dárky při každé příležitosti. Ale nebude problém se pro nějaký rychle rozhodnout, když bude potřeba.‛
Devítka, která často váhá, si řekne: ‚Raději ještě počkám, nač teď pospíchat, udělám to až bude trochu víc klidu.“ [1]
[1] SALMON, Eric. ABC de L΄Ennéagramme, Paris: Jacques Grancher 1997, s. 22.

Představte si ale jinou situaci. Jednotliví lidé budou vyzváni, aby vybrali něco, co je v Bibli oslovuje a proč.

Jednička řekne:
„Oslovuje mne Boží svatost a dokonalost a snažím se vždy jednat správně. Ta pečlivá Marta nebyla zas tak špatná...“

Dvojka řekne:
„Přitahuje mě Boží milosrdenství. Chtěla bych být užitečná jako milosrdný Samařan.“

Trojka řekne:
„Není důležité znát jenom teoretické příklady, ale podle nich také jednat. Uchvacuje mě praktické jednání učedníků a výsledky služby apoštola Pavla.“

Čtyřka řekne:
„Pán Bůh je originální, celý svět stvořil mistrně. Ach... Oslovuje mě to, že svatý Bůh je jiný než my a že i přes svou moc zůstává k lidem citlivý.“

Pětka řekne:
„Ještě to promyslím, je těžké to říct jednoduše. Mám rád příběh o Šalomounovi, který žádal od Boha moudrost.“

Šestka řekne:
„Bojím se to vyjádřit nepřesně. Na Pánu Ježíši se mi líbí věrnost a poslušnost. Ovšem tak jak Ježíše dnes představuje naše církev a náš kazatel bývá často zavádějící.“

Sedmička řekne:
„S Ježíšem byla taky legrace :-), často s ním lidé prožili nějaké překvapení. Nikdo se s ním určitě nenudil. Jupí...

Osmička řekne:
„Ježíš měl autoritu a moc! Zaujalo mě, jak vyhnal penězoměnce z chrámu a udělal tam pořádek. Škoda že v některých případech k tomu nemáme odvahu i v našem sboru.“

Devítka řekne:
„Mně se asi líbí všechno.“

Co byste na poleženou otázku odpověděli vy? Co z Božího jednání pokládáte za zásadní? Je zajímavé, jak se naše odpovědi, a to někdy i docela zásadně, liší. Ať chceme, nebo nechceme, svůj osobitý "vzorec myšlení" užíváme nejenom k Písmu, i ve vztahu k Pánu Bohu. To pak přirozeně formuje způsob a praktikování naší víry.

S osobním poznáním Boha tak jde ruku v ruce i pokušení vnímat Krista "subjektivně". Nic proti tomu, že Boží pravdy chápeme způsobem, který nám je blízký. Vždyť i Pána Boha máme milovat celým svým srdcem, celou svou silou i celou svou myslí (Mt 22,37). Pánu Bohu se to tak líbí. Problém však nastává tehdy, pokud své vlastní "přirozené chápání" evangelia zafixujeme jako jediné správné. Když někdo filtruje biblické pravdy jen skrze vlastní přirozené vnímání světa, jak potom může duchovně růst?




sdílet:

neděle 12. února 2017

Biblický enneagram - úvod

Tunelovaný Ježíš


Bylo to v jednom "nejmenovaném" křesťanském sboru. Lidé se v něm mezi sebou přeli. A ne jednou. Jedni chtěli budovat společenství zevnitř. Mysleli především na jeho zdravé základy, na způsob biblického vyučování, na výchovu dětí a mluvili také o pomoci starým lidem. Druzí se na svůj sbor dívali jinak. Říkali: „Naše služba nemůže být soustředěna na nás samotné, zdravý sbor je pouze misijní sbor!“ Napjatá situace byla patrná více než jeden rok. Když už se ty dvě skupiny nemohly dlouho na ničem domluvit a sboru hrozilo rozdělení, svolali členské shromáždění, aby se už konečně nějak rozhodlo. Misijně naladěná skupina by raději odešla a zahájila novou práci na jiných základech. A jak se při tom všem tolik dohadovali, začali se tahat o samotného Ježíše. Někdo totiž trpce řekl: „Jen si běžte, Ježíš tady s námi zůstane i bez vás!“ Odpověď na sebe nezůstala dlouho čekat: „Však také půjdeme, ale Ježíš, ten odejde s námi!“

Nebo jiná situace. Bylo to na poradě starších sboru, když už se poněkolikáté domlouvali na způsobu hudby a zpěvu během nedělních bohoslužeb. Kazatel si přál chválící skupinku, soudobé nástroje a worshipy. Starší sboru preferovali tradičnější způsoby a varhany. Záležitost po mnoha hodinách vzrušených diskuzí skončila hlasováním, ve kterém pastýř sboru hlasoval pro změnu, ovšem všichni starší se vyslovili proti. Kazatel k tomu nakonec trpce poznamenal: „Dobře, budu si to na vás pamatovat, vy všichni jste hlasovali proti, pouze já a Duch svatý jsme byli pro...“

Nebo ještě jinak. Zajímavé jsou diskuze o uplaťnování trestu smrti. To není maličkost. Nejde jen o svědomí společnosti. Jde o spravedlnost a v neposlední řadě o život a smrt. Jen těžko byste hledali větší téma. Křesťané v Americe vám většinou řeknou: „Právě proto, že jsme křesťané, jsme pro trest smrti. Ježíš nás učil spravedlnosti.“ Křesťané v Evropě to vyjádří obráceně: „Právě proto, že jsme křesťané, jsme proti trestu smrti. Ježíš nás učil milosrdenství.“ Co na to říct? Jak je možné, že s Biblí v ruce a v Ježíšově jménu docházíme k tak protichůdným závěrům? Přitom se všichni odvoláváme na stejného Ježíše. Je snad Ježíš za mořem jiný než ten v Evropě? A jaký vlastně Pán Ježíš je? Jaký byl a jak by se vyslovil k věcem, se kterými dnes tolik zápasíme? Jaké slovo by přinesl do nepřeberných otázek našeho života, života našich rodin, sborů, společnosti a celé církve?

Někteří lidé si při četbě Bible podtrhávají důležitá biblická místa barevnou tužkou. Já jsem používal dvě základní barvy. Na zásadní věci červenou a na ty méně důležité černou. Pokud se pak podíváte do Bible někomu jinému, zjistíte, že si v ní zvýraznil trochu jiné věci. Říkáme tomu vedení Duchem svatým. Někoho vede tak a někoho prý zase trochu jinak. To je samozřejmě v pořádku. Pokud ale zůstane trvale jen u toho, nestane se z toho spíš vedení "duchem nesvatým", přesněji řečeno duchem lidským, duchem přirozeného vnímání světa? Ohniska pozornosti jsou přece u různých lidí odlišná. Kdo je arbitrem toho, co je v Bibli důležité a co zas tak důležité není? Lidská zkušenost? Lidský temperament? Svědomí? Aktuální situace? Anebo snad sama církev? Neměl by to být v prvé řadě Pán Ježíš sám? O jaké věci nakonec On sám říkal, že je ta největší, ta nejdůležitější a že na ní nejvíc záleží...? Jenže my si raději vybereme jiné věci, které prohlásíme za zásadní. Co když se taková věc stane nejenom jednomu člověku, ale třeba celému sboru, nebo celé církvi? A proč sám Ježíš tolik zápasil s farizeji a zákoníky své doby? Nebylo to právě proto, že při četbě Písma zůstali jednostranní? Tolik se zabývali čistotou Božího zákona, až jim unikla jeho samotná podstata. Co říct na to, pokud někdo na základě Bible vytvoří jakýsi křesťanský "program", když se mu vytratí láska k Bohu a láska k bližnímu? Co je vlastně podstatou evangelia Ježíše Krista? A jaké je naše křesťanské poslání?

Kdo je víc? Kristus samotný, nebo Kristus, kterého jsem si vymodeloval ve svém srdci? Kdo je skutečný a živý Bůh a kdo je jen jeho karikatura? Proč si tolik upřímně věřících lidí představuje Spasitele světa tak protichůdně? A jak to je se mnou? Je Ježíš, ve kterého já věřím, skutečným Ježíšem? Je skutečně tím Ježíšem, kterého zjevuje Boží slovo? Nebo jsem si ho trochu upravil, nebo snad dokonce v něčem ochočil? Pokud bychom se při poznávání Krista nechali vést pouze svým vlastním temperamentem, osobními zkušenostmi, prostředím, zkrátka čímkoli jiným než tím, jak se nám zjevil, dostaneme se nutně na scestí. Ježíše pak budeme přijímat subjektivně, a proto omezeně, jednostranně, falešně.

Tolik lidí si myslí, že se nechá vést Božím slovem, ale nakonec o tom nemůže být vůbec řeč. Tolik lidí si myslí, že jdou za Ježíšem, ale ve skutečnosti jdou za svými vlastními představami, které si do Ježíše opakovaně promítáme. Jde totiž o to, jestli Krista přijímáme ve všem, co zvěstoval, nebo jestli z jeho slova slyšíme jenom to, co nám je blízké, co se nám líbí nebo co svým způsobem obdivujeme. Kristus zjevený v Písmu nemusí být tím samým Kristem, kterého jsem pozval do svého srdce. Proč? Protože člověk zůstává v pokušení skutečného Krista vyměnit za pouhý pocit Krista.

Malé děti někdy reagují roztomile. Dáte jim chleba se salámem, salám snědí a chleba vám vrátí. Když jim řeknete, že se to tak nedělá, slíbí vám, že se polepší. Další den jim chleba se salámem připravíte znovu, a ono se to zase opakuje. Salám zmizí a chleba vám zůstane. Biblický text a dílo samotného Pána Ježíše Krista mají v sobě mnoho pochoutek, řeklo by se až lahůdek. Ovšem sám Ježíš kázal i nepříjemné věci, které mu chceme vracet jako něco, co nám nechutná. Není těžké si vytvořit vlastní obraz Boha. Něco si z něj vzít a něco raději vyplivnout, vybrat si z něj jen tolik, co sami uznáme za vhodné. Není těžké se sžít s jedním biblickým důrazem a to ostatní nechat ladem. Otázka však zní, zda to, čemu a komu věříme, odpovídá skutečnosti. Nebo snad i my máme sklony si z Božího slova vybrat pouze to, co nám je vlastní, co nám připadá logické nebo nám vnitřně zachutná? Pokud to tak děláme, Ježíše samotného tím vykrádáme, vyprazdňujeme, nebo jak se dnes moderně říká, t u n e l u j e m e.  Karl Rahner to vyjádřil slovy: „To, co si mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje.“

Vzpomínám si na dobu, když jsem jako začínající kazatel působil na svém prvním sboru. Po zhruba třech letech mi několik lidí řeklo, že ta moje kázání jsou velmi zajímavá... To mě potěšilo :-). Ovšem ta věta pokračovala: „Zajímavá jsou tím, že ať vezmeš jakýkoliv biblický text, většinou dospěješ k podobnému závěru jako v kázáních ostatních.“ Musel jsem mnohokrát přemýšlet o tom, proč byla má dosavadní představa o Ježíši tak jednostranná. Zvěstoval jsem stále dokola jeden biblický důraz :-( Stará lidská moudrost říká: „Skutečnost pro nás většinou není to, co skutečně je, ale to, co jsme se sami rozhodli, že je.“ V tom byla skryta i moje slabina. Ne, že bych snad kázal bludy, ale držel jsem se výhradně toho, co mi bylo přirozené a osobně blízké. V Bibli však najdeme i mnoho jiných věcí. Uvědomil jsem si, že jsem Ježíše Krista kázal povrchně. Začal jsem proto číst Bibli jinýma očima. Apoštol Pavel ve Sk 20,27 zdůrazňuje, že křesťanům oznámil veškerou Boží vůli a nic nezamlčel. O to jde především.

Kazatel Dietrich Bonhoeffer kdysi napsal: "Kdo miluje více své ideály o Kristu než Krista samotného, stává se ničitelem všeho, i kdyby to myslel jinak zcela upřímně, vážně a opravdově." Mezi Ježíšem skutečným a tím virtuálním může být propastný rozdíl. Ten první je Spasitel světa, Král králů a Pán pánů. Ten druhý je vykradený, chcete-li upravený pán našich vlastních představ a přání. Má-li se do našeho života vejít, pak už to není ten svrchovaný Král, nýbrž bůh námi zcenzurovaný, upravený a ochočený tak, aby byl i naší tělesné přirozenosti a svévoli přijatelný. Je to Bůh, který nemá změnit nás, nýbrž bůh, kterého měníme my. Je to lidsky opracovaný Ježíš, kterého si vytváříme podle svých ambicí a osobních potřeb. Proto je vytunelovaný. Ono stačí některé věci nepřijmout, obcházet nebo prostě z duchovního života vytěsnit. A co nakonec zbyde z takového křesťanství?

Ať nám Hospodin dá moudrost pochopit, co je skutečnou podstatou evangelia Ježíše Krista!



sdílet:

neděle 5. února 2017

Kázání na Řípu :-)

výkladová fantazie, nic víc…

K a p i t o l a   p r v n í
Rodokmen
Jošefův původ sahá přes otce vlasti až k Přemýšlivcům. Nejstarším Vráťovým synem byl Václav, náš zářijový patron. Bolek, Vaškův bratr, zplodil syna stejného jména. Po druhém Bolkovi to pak šlo takto:
Olda – Břéťa,
Břéťa – druhý Vráťa,
druhý Vráťa – první Vláďa,
první Vláďa – druhý Vláďa,
druhý Vláďa – Přemek první Ota,
Přemek první Ota – I. Václav,
I. Václav – Přemek druhý Ota,
Přemek druhý Ota – II. Václav,
II. Václav – Přemýšlivá Eliška.
Z Přemýšlivé [1] Elišky pak vzešel otec vlasti, zvaný též Karel, co měl IV. manželky.
[1] var.: …z promýšlené (ve smyslu "plánované")

Na těch čtrnáct generací navázala další jména, jako třeba ryšavý Zikmund, jeho dcera Bětka, Láďa Pohrobek, nebo ten druhý Jagellon. Mezi další slavné Čechy patří i poděbradský Jirka, druhý císařský Ruda, neurozený Ámos Učitel, Maruška Terezka a František první Pepa, i když byl vlastně Vídeňák. Kvůli tomu ho Cimrman chtěl také vyškrtnout. Po návratu ze zajetí přišli Tom a Džery Masařík a jakýsi Beneš zvaný Dekret. Po velké válce se pak v té krajině narodil Pepa, muž Marie, a nakonec sám Jošef, kterému říkali Král. Vlastně i tak se dostal až k nám [2].

Shrňme si to. Celý ten známý příběh se odehrál také v Čechách. Od Přemýšlivců se dostal až k otci vlasti. Pak tu bylo několik plamenných kazatelů, jednooký Trocnov, re® Formátoři a protire® Formátoři. Také  d l o u h á v á l k a, [rakouské zajetí], další dvě VELKÉ VÁLKY a komuNicmus. Výčet uzavírá Pepa, Mariin manžel, ze které se narodil Jošef.
[2] … z života čistého, z rodu královského, nám, nám, na-ro-di-il se!

Narození
S Jošefovým narozením to bylo tak. Jeho maminku zasnoubili pro Pepu. Ale ještě před tím, než se ti dva sešli, ukázalo se, že je v jiném stavu. Pepa svou snoubenku nechtěl vystavit sousedským drbům ani šetření sociálky, proto se rozhodl, že se v tichosti rozejdou. Když už to chtěl udělat, ukázal se mu ve snu anděl a řekl mu: „Pepo, neboj se s Marií oženit! Co v ní počalo žít, je z Božího Dechu. Narodí se jí syn, kterému dáš jméno Jošef. Právě on vysvobodí svůj lid z jeho selhání a hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnila stará předpověď: „Panna počne, tak se jí narodí syn. Dají mu jméno, které ukáže, že Bůh stále zůstává s námi :-)“ Když se Pepa probudil, udělal všechno přesně tak, jak mu ten anděl řekl. A s Marií se oženil. Ale nic spolu neměli až do doby, než se jí narodil syn. Začali mu pak skutečně říkat Jošef.

K a p i t o l a   d r u h á
Akademici
Jošef se narodil v moravských Chlebovicích, bylo to někdy za Husáka. V té době přijeli do Prahy akademici z Východního svazu a vyptávali se: Kde je ten český král, který se právě narodil? Viděli jsme u nás doma jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit. Když to prezident uslyšel, dostal strach a s ním i celá Praha. Svolal všechny profesory, biskupy a historiky a vyptával se jich na místo, kde se má nový král narodit. Oni mu odpověděli: „V Chlebovicích, na Moravě. To se ví už celá staletí. Tenkrát také nechali zapsat do Kroniky: Chlebovice, vy přece nejste poslední na Moravě, z vás jednou povstane ten, kdo povede svůj lid. Podobně jako pastýř vodí své ovečky.“

Prezident akademiky tajně pozval na Hrad a podrobně se jich vyptával, kdy a kde se ta neznámá [3] hvězda objevila. Pak je poslal do Chlebovic se slovy: „Jděte a důkladně pátrejte po tom dítěti. Pokud se něco dozvíte, pošlete mi hned zprávu, abych i já uctil jeho narození.“

A pozor! To světlo, které před časem viděli doma na východě, jim svítilo na cestu, až je zavedlo přesně až k místu [4], kde bylo to dítě. Měli z toho velikou radost :-) Vešli dovnitř a uviděli dítě s Marií, jeho maminkou. Tam se mu také poklonili. Pak mu předali své dary - zlato, léky a vzácnou kosmetiku. A protože se jim v noci zdálo, aby se k prezidentovi už nevraceli, odjeli domů jinou cestou.
[3] neschválená
[4] N 49°39.36450', E 18°16.79650'



Emigrace
Když byli všichni pryč, měl Pepa sen, ve kterém se mu znovu ukázal anděl. Ten mu řekl: „Vezmi celou rodinu a rychle odjeď do Rakouska. Zůstaň tam tak dlouho, dokud ti neřeknu, protože prezident bude usilovat dítěti o život.“ Pepa se probudil, ještě tu noc sbalil syna i s jeho maminkou a všichni rychle odjeli. V Rakousku zůstal až do prezidentovy smrti. Vlastně se tím splnila dávná předpověď: „Svého potomka jsem povolal ze země jižních sousedů.“ Když prezident přišel na to, že ho návštěva z Východního svazu podvedla, začal běsnit. V Chlebovicích a blízkém okolí nařídil likvidaci všech chlapců do dvou let. Jejich věk odhadl podle výpočtů těch akademiků. Tak se splnila další stará předpověď: „Je slyšet pláč, nářek a kvílení. Maminka oplakává své syny a nedá se utěšit, protože jí zemřeli.“

Později, když už byl prezident na pravdě Boží, se Pepovi ve snu znovu ukázal anděl a pobídl ho: „Běž s dítětem i jeho matkou zase domů, protože už je po sametové revoluci. Navíc ti, kdo vám ukládali o život, sešli věkem.“ Pepa poslechl a z Rakouska se vrátil. Měl ale strach, protože na Moravě se dostal k moci někdo z prezidentových blízkých :-( Usadil se proto na další pokyn ve snu v Čechách, ve Vrbové Lhotě. Tím se splnila další dávná předpověď, že Králi budou říkat Vrbovský, protože bude jako čerstvě pučící proutek.

K a p i t o l a   t ř e t í
Jan Vodák
V té době se objevil nějaký Jan, zvaný Vodák. Své působení zahájil v Boubínském pralese veřejným provoláním: „Změňte svůj život, myšlení i jednání, protože nebeské království je blíž, než si dokážete představit.“ Jan je vlastně ten, kterého kazatel Husmistr předvídal už kdysi dávno. Proto o něm tehdy napsal: „Z pustého místa zazní hlas, aby lidé připravili cestu Králi a odstranili z ní všechny překážky“. Jan sám nosil kožený plášť, kožený pás, pojídal kůrovce a med lesních včel. Chodili za ním lidé z okolí Vltavy a také z celých Čech, dokonce i Pražáci. Nechávali se ve Vltavě omývat vodou, aby tím dali veřejně najevo svá selhání a hříchy.

Když Jan viděl, že očistit by chtěli i někteří poslanci a další známé celebrity, řekl jim: „Myslíte si, že se z Božího soudu vykroutíte jako hadi? Dokažte také svým jednáním, že jste se skutečně změnili! Nemyslete si, že vám před Bohem pomůže vaše postavení, známosti nebo snad někdo ze slavných předků. Bůh svůj lid může vytvořit tady z těch obyčejných pařezů, jako i z lidí, kterými vy Češi tak často pohrdáte. Sekeru k tomu má už připravenou. Člověk, který nežije viditelně proměněným životem, je jako strom bez ovoce. Každý takový bude brzy poražen a spálen. Já vás čistím vodou, abyste se změnili. Ten ale, který přijde po mně, je mocnější než já. Jemu bych se neodvážil očistit ani boty. On vás pročistí svým svatým dechem a ohněm. Ve svých rukou už drží lopatu, kterou oddělí dobré od zlého. Úrodu shromáždí do sýpky a odpad do spalovny. Přesně tak rozsoudí všechny lidi, jedny k věčnému životu a druhé k odsouzení. A oheň té spalovny nikdy nezhasne.“

Křest
V té době přišel k Vltavě i Jošef, aby ho Jan také omyl. Ten se ale viditelně zdráhal. Řekl mu: „Já bych měl být očištěn od tebe, a ty to chceš po mně?“ Jošef mu odpověděl: „Jen to teď, prosím, udělej. Spravedlivý Bůh to tak chce.“ Jan mu už víc nebránil a Jošefa v té vodě také ponořil. Když se Jošef vrátil na břeh, otevřelo se nebe a bylo vidět, jak na něj sestupuje sám Bůh jako holubice. V tu chvíli se shůry ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, moje veliká radost :-)“

K a p i t o l a   č t v r t á
Pokušitel
Boží Dech vyvedl Jošefa na pusté místo. Tam ho pokoušel sám ďábel. Když už se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, úplně vyhladověl. V tu chvíli se k němu začal lísat pokušitel se slovy: „Jestli jsi Boží Syn, řekni, aby se tady z těch kamenů staly chleby!“ On však na to odpověděl: „V Knize je psáno, že člověk nemůže vyžít jen z pouhého chleba. Hlad svého nitra utiší až Božím slovem.“ Ďábel ho tedy vzal s&nbspsebou do hlavního města, postavil na věž státního Víta, a řekl: Jestli jsi Syn Boží, seskoč dolů! Vždyť v&nbspté tvé Knize je přece psáno, že Bůh ti přidělí ochranku, aby tě vlastními těly chránila, pokud by se ti mělo stát něco zlého. Jošef mu pohotově odpověděl: „V té Knize je ale psáno i to, abys nepokoušel svého Boha a Pána.“ Pokušitel ho tedy postavil na vysokou horu, kde mu ukázal bohatství, moc a slávu celého světa. A tam mu také řekl: „Tohle všechno ti dám, když se se mi pokloníš a uznáš moji moc.“ Jošef ho okřikl slovy: „Odejdi, Satane [5]! V Knize je přece napsáno: Uctívat budeš jen Pána, svého Boha!“ Ďáblovi tak nezbývalo nic, než odejít s prázdnou. Jošefa v tu chvíli obklopili andělé a obsluhovali ho.
[5] Některé rukopisy uvádějí: „Odejdi, Sparťane!“

První kázání
Když se Jošef dozvěděl, že Jana nečekaně vzali do vazby, rozjel se znovu po Čechách. Nezůstal ale ve Vrbové Lhotě, na čas se usadil v Plané nedaleko Lipna. Tam byly kdysi Sudety. Tím se splnila další stará předpověď Kyrila a Medojeda: „V zemi koruny české [6], za Vltavou směrem k jezeru, je území cizáků. Lid jeho temné minulosti uvidí veliké světlo. Nad všemi, kdo bydlí na místech stínu a smrti, zazáří světlo.“ Od toho dne začal Jošef kázat: Změňte svůj život, myšlení i jednání, protože nebeského království je blíž, než si dokážete představit.
[6] Některé slovníky doplňují směnný kurz „koruny české“ na Euro před intervencí ČNB.

První učedníci
Když procházel podél Lipna, uviděl dva rybáře, jak připravují výlov. Šimona, kterému říkali Skalník a jeho bratra Ondřeje. Jošef na ně zavolal: „Pojďte za mnou, udělám z vás rybáře lidí!“ Ti dva okamžitě všeho nechali a vyrazili za ním. O kousek dál měli jiní dva bratři, Jakub a Jan spolu se svým otcem známou rybářskou firmu Zebedeus &synové s.r.o. Stejně zavolal i je. Hned opustili loď i svého otce a šli za ním.

Poprvé na veřejnosti
Jošef pak s nimi chodil po Čechách a promlouval v kostelech a modlitebnách. Vyprávěl o Božím království, uzdravoval nemocné, slabé a postižené. Mnoha lidem tak vrátil chuť do života :-) Zpráva o něm se brzy rozkřikla až na Moravu a Slezsko, takže k němu přiváděli i jejich nemocné, všelijak ztrápené, posedlé, na duši sevřené i ochrnuté a on je uzdravoval. Táhly se za ním celé davy, a to nejen z Čech, ale i dalších míst.


K Á Z Á N Í   N A   H O Ř E   Ř Í P

ale teď už raději bez nadsázky...

K a p i t o l a   p á t á
O blahoslavených
Když Jošef viděl tolik lidí, vystoupil se svými učedníky na Říp, tam se posadil a začal je učit: Pán Bůh má blízko k lidem, kteří jsou chudí ve svém duchu. Můžete jim blahopřát, protože takovým patří nebeské království. Bohu milí jsou i zarmoucení, Bůh je nakonec potěší. Blahoslavení jsou také ti, kdo si na ostatních nechtějí nic vyhádat. Takoví dostanou dědictví od Boha. Bohu milí zůstávají i ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. Jejich touhy budou naplněny. Blahoslavení jsou milosrdní. Sami totiž dojdou milosrdenství. Blahoslavení jsou i ti, kdo mají čisté motivy, protože takoví uvidí Boha. Dobře je těm, kteří působí pokoj. Jednou je nazvou Božími dětmi. Lidé milí Bohu jsou i všichni, kdo jsou kvůli němu pronásledováni. Právě takovým patří nebeské království. Blaze vám, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat, vymýšlet na vás všelijaké lži nebo falešná obvinění. Máte důvod k radosti, dokonce k velké oslavě, protože v nebi vás pak čeká veliká odměna. Navíc v tom nejste sami, podobě jednali s Božími lidmi i v minulosti.

O soli a světle
Jste na zemi jako sůl. Když ale sama sůl přestane být slaná, čím ji osolíte? Taková se už k ničemu nehodí. Vyhodí se ven a lidé ji zašlapou do bláta. Jste na světě jako světlo. Rozsvícené město jen těžko nějak skryjete. A když v domě rozsvítíte lampu, taky ji nikam neschováváte, ale postavíte ji tak, aby byla dobře vidět. Ať se i na vás ukáže skutečná proměna života. Lidé pak kvůli tomu vzdají úctu Bohu.

O Starém zákoně
Nemyslete si, že jsem přišel rušit staré Boží zákony a jeho přikázání. Naopak, jsem tu kvůli tomu, abych je všechna místo vás splnil. Ano, je pravda, dokud trvá nebe a země, ani písmenko, ani jediná čárka z té staré Knihy neztratí svou platnost. Všechno se nakonec vyplní. Každý, kdo by chtěl rušit nejmenší slůvko, které přišlo od Boha, zůstane v nebeském království jako úplně poslední. Ten ale, kdo podle něj jedná a vede k němu i další, bude prohlášen za velikého. Pamatujte si, pokud se do Božího království opravdu chcete dostat, musí vám jít o víc než jen o formální splnění Božích zákazů a příkazů. Když budete se spravedlností zacházet jako někteří politici nebo lobisti se svými právníky, určitě se tam nedostanete.

O zabití
Dám vám pár příkladů: Z Desatera znáte přikázání „nezabiješ“. Ten, kdo by zabil, musí před soud. Podstata toho slova je však mnohem hlubší. Odsouzen bude už ten, kdo se hněvá na svého bratra nebo jej bezdůvodně ponižuje. A kdo jej dokonce zatracuje, sám bude v pekle zatracen. Když chceš svůj vztah k Bohu dát do pořádku a přitom si uvědomíš, že jsi někomu ublížil, nejprve se s takovým člověkem usmiř. Teprve potom hledej pomoc u Boha. Se svým protivníkem se domluv dřív, než bude pozdě. Je to podobné jako při exekuci. Kdo své dluhy nechá dojít až tam, skončí třeba i ve vězení. A to ti říkám, nedostaneš se z něj dřív, dokud nesplatíš své hříchy do poslední koruny.

O cizoložství
Nebo další příklad: Znáte přikázání „nebudeš cizoložit“. I tady je podstata hlubší. Když muž touží po jiné ženě, už tím jí je nevěrný. Udělej všechno pro to, abys takovému pokušení odolal. I kdyby tě svádělo jen jedno oko nebo jen jedna ruka, zbav se toho. Oko vyloupni a ruku usekni. Je lepší, aby ses toho, co tě svádí k hříchu, trvale zbavil, než aby tě to celého strhlo do pekla.

O rozvodu
Víte také o tom, že když se manželé rozvádějí, stačí, aby se spolu vypořádali soudně. Podstata Božího zákona však ukazuje na něco jiného. Kdo se rozvádí, aniž by mu ten druhý byl nevěrný, sám toho druhého uvádí do nevěry. A kdo se pak s takovým ožení nebo vdá, také tím cizoloží.

O vlastních slovech
Také dobře víte, že se nemá podvádět. Když lidem něco slíbíš nebo dokonce podepíšeš smlouvu, splň všechno, jako kdyby ses tím zavázal samému Bohu. Svá slova při tom nezaštiťuj věcmi, které ti jsou vzácné, ani ničím jiným, co tě převyšuje. Nic z toho ti stejně nepatří. Nedávej všanc svou vlastní pověst, vždyť sám od sebe nedokážeš způsobit ani to, aby ti rostly blond nebo černé vlasy. Ať vaše ano, které říkáte nahlas, je stejným ano, které máte v srdci. A když někomu říkáte ne, ať to odpovídá tomu, jak to doopravdy myslíte. Jinak jsou vaše slova od zlého.

O spravedlnosti
Ve staré Knize je také napsáno: „Oko nahradíš okem. Zub nahradíš zubem.“ Nejde jen o vnější věci. Zlému člověku neoplácejte stejnou mincí. Když ti někdo uštědří políček, raději mu nastav druhou tvář. A když se s tebou chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i kabát. A když máš splnit nějakou povinnost, udělej to hned dvakrát. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od člověka v nouzi se neodvracej.

O nepřátelích
Také vás kdysi učili, abyste milovali své přátele a proti nepřátelům bojovali. V Božím království jde o něco jiného. Milujte i své nepřátele. Za ty, kdo vás nenávidí, se modlete, žehnejte jim a prokazujte dobré věci. Tak budete Božími dětmi. Otec v nebi přece také dopřává světlo dobrým i zlým a déšť z&nbspnebe posílá všem, kdo ho ctí, i těm, kdo jím pohrdají. Co děláte zvláštního, pokud projevujete lásku jen těm, kteří vám ji oplácejí? Cožpak to samé nedokážou dělat i zločinci? A co děláte zvláštního, když se budete přátelit jen se svými blízkými? Kvůli tomu ještě nepotřebujete věřit v Boha. Nechte se proměnit k dokonalosti Otce v nebi!

K a p i t o l a   š e s t á
O dobročinnosti
Dobré skutky nedělejte kvůli tomu, abyste jimi získali obdiv druhých, jinak odměnu od Boha nezískáte. Vlastní dobročinnosti nedělejte žádnou reklamu. Když chceš někomu pomoct, nechlub se, jak se někteří pokrytci rádi ukazují na billboardech. Tak si vlastně svou odměnu vybírají předčasně. Pomoc druhým není veřejné divadlo. Pomáhej skrytě, tvůj nebeský Otec přece všechno vidí. Jednou ti to také veřejně odplatí.

O modlitbě
Podobné je to s modlitbami. Když se modlíte, nedělejte to tak, abyste před ostatními vypadali zbožně. Když se někdo modlí k lidem, jak může získat odpověď od Boha? Když se modlíš, zůstaň při tom sám a raději za sebou ještě zamkni. Pak se modli ke svému Otci, který tam zůstává s tebou, i když ho nevidíš. Ten, který vidí, co je lidem skryto, ti odplatí. A když se modlíte, nemnožte prázdná slova jako ti, kteří si myslí, že Boha umluví délkou opakovaných frází. Otec v nebi přece ví, co potřebujete, dokonce ještě dřív, než mu to stačíte všechno říct. Proto se modlete takto:

Otče náš, který jsi v nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i v Evropské unii !!!
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Když odpustíte lidem, čím vám ublížili, pak i vám odpustí váš nebeský Otec. Když jim ale neodpustíte, potom ani vy s Božím odpuštěním počítat nemůžete.

O modlitbě s půstem
Když svou modlitbu podpíráte půstem, nedělejte to tak, aby to na vás bylo vidět. Raději se dobře upravte, aby to na vás nikdo nepoznal. Ať o tom ví jen Otec v nebi, který vidí všechno, co lidem zůstává skryto. Jedině tak získáte Boží odměnu.

O pokladech
Přestaňte hromadit poklady na zemi, protože tady o ně stejně jednou přijdete. Poklady si skládejte pro nebe. Tam se totiž nic nezkazí. O vaše bohatství v nebi vás nikdo nemůže připravit. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. A kam se dívají tvé oči, tam pak zavedou celý tvůj život. Bude-li tvůj pohled čistý, přinese ti to do života světlo. Naplníš-li ho však závistí, ochromí to i tvé tělo. A pokud světlo, které máš v sobě, je ve skutečnosti tma, jak temná pak bude ta věčná temnota?

O starostech
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože jedním pak bude pohrdat a druhého milovat. K&nbspjednomu přilne a druhého podvede. Není možné sloužit Bohu a zároveň majetku. Nenechte se zatížit starostmi o svůj život, ani obavami o jeho zajištění. Není snad život a duše člověka víc než jídlo, pití a oblékání? Příklad si vezměte od nebeského ptactva. Ptáci nezasívají, nesklízejí, ani si nechodí pro výplatu, a přece je váš nebeský Otec živí. Což nemáte mnohem větší cenu než oni? I když byste se starali sebevíc, délku svého života tím stejně neprodloužíte.

A proč si děláte starosti o to, co budete nosit na sobě? Podívejte se na chrpy a vlčí máky. Ani sám otec vlasti nebyl ve své královské nádheře ozdoben jako jediná z nich. Jestliže sám Bůh obléká trávu, která tu dnes je a zítra se spálí, neoblékne tím spíš i vás? Nemáte snad žádnou víru? Nebuďte proto ustaraní a netrapte se obavami o svou budoucnost. Po tom všem se shánějí lidé bez víry. Váš nebeský Otec přece dobře ví, že to všechno také potřebujete. Na prvním místě však mějte starost o věci Božího království. To ostatní pak získáte spolu s ním. Každý den má dost vlastních problémů, proto se budoucností netrapte.

K a p i t o l a   s e d m á
O kritice
Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Jak soudíte druhé, tak budete souzeni i vy. I vás jednou zváží podle měřítek, která vztahujete na ostatní. Proč na druhém kritizuješ drobnosti a spousty vlastních hříchů si ani nevšimneš? Jak můžeš druhému vyndávat z oka smítko, když ty sám jsi zašpiněný od hlavy až k patě? Pokrytče! Vyčisti nejprve tu hromadu smetí ve svém vlastním životě a teprve pak pochopíš, jak vyjmout smítko z oka svého bratra. Nenabízejte psům, co je svaté a neházejte své perly před svině. Mohou je poničit, otočit se proti vám a nakonec vás i zničit.

O modlitbách
Modlete se, a dostanete odpověď, hledejte, a naleznete, nenechte se odbýt, a dveře se vám otevřou. Protože každý, kdo prosí, dostává. Každý, kdo hledá, najde. A každému, kdo tluče, bude otevřeno. Když vás vlastní syn prosí o jídlo, taky mu nedáte na talíř kámen nebo dokonce jedovatého hada. To byste přece neudělali. I když jste propadli hříchu, dokážete svým dětem dávat dobré dary. O co víc nebeský Otec dá dobré věci těm, kteří jej o ně prosí.

O cestě života
Všechno, co byste chtěli, aby pro vás lidé udělali, udělejte vy jim. Tak by se dala shrnout podstata celého Božího zákona. Do nebeského království se dostanete jen úzkými dveřmi. Tudy vejděte! Prostorná brána a široká cesta vás zavedou do záhuby. Většina lidí má namířeno právě tam. Jak těsné jsou dveře a úzká cesta k věčnému životu a jak málo je těch, kteří ji skutečně objeví :-(

O padělcích
Dejte si pozor na rádoby kazatele, kteří přicházejí přestrojeni za ovce, uvnitř jsou jako draví vlci. Poznáte je podle ovoce jejich života. Z roští, trní a bodláčí také nesklidíte žádná jablka, švestky ani hrušky. Ušlechtilý strom nese ušlechtilé plody, prohnilý strom to však nedokáže. Proto každý, kdo nenese dobré ovoce, bude nakonec pokácen a spálen. Lidi poznáte až časem podle jejich jednání.

O ryzím člověku
Ne každý, kdo se ke mně veřejně hlásí, vejde do nebeského království. Rozhodující je to, jestli člověk naplní vůli mého Otce v nebi. Na posledním soudu se objeví mnoho těch, kteří se budou hlasitě dovolávat toho, že v mém jménu prorokovali, vyháněli zlé duchy, nebo dokonce udělali nějaké mocné činy. Tehdy jim veřejně odpovím: „Neznám vás, jděte pryč! Podle Boží vůle jste se ve svém životě nezařídili.“

Závěr kázání na hoře Říp
Každý, kdo slyší slova tohoto kázání a jedná podle nich, ten bude přirovnán k prozíravému muži, který svůj dům postavil na skále. Když pak přišla povodeň, vichřice a další pohromy, nedokázaly jej strhnout, protože měl pevné základy. Kdo však slyší tato slova a neplní je, je jako hlupák, který svůj dům postavil na písku. Když se přihnala voda a vítr zesílil, jeho dům se s velkým rachotem zřítil.

Epilog
Když Jošef dokončil slova tohoto kázání, mnoho lidí žaslo nad tím, co jim říkal, protože učil jako ten, kdo má autoritu a moc, a ne jako jejich učitelé. Když pak sestoupil z té hory, vydaly se za ním celé zástupy lidí.

K a p i t o l a   d a l š í
Půjdeš taky?


sdílet:

neděle 29. ledna 2017

Padesát barev života

Je mi letos padesát. Do sta let tady patrně nebudu. Možná už proto jsem se rozhodl začít trochu psát. Tedy dokud je čas. Sem tam něco, alespoň na blog. Zpívat neumím, hrát na libozvučný nástroj v podstatě taky ne, zbývá jen to psaní. Není ale jisté, že se to povede. Znáte to, vnitřní puzení bývá občas silnější, než schopnosti. Poslední, co jsem (spolu)psal, byl řád správy církve. Ten se prý číst skoro nedá…

Manželce je stejně jako mně. Snad se na mě nebude zlobit, že jsem to prozradil. Není to však na ní vůbec znát. Takže je nám dohromady rovných sto. Máme spolu tři děti. A když sečteme, kolik let je jim, je to znovu dalších padesát (22 + 20 + 8). Naše rodina tak letos oslaví stopadesátitny. A to ještě není všechno. Budeme mít i stříbrnou svatbu. Tedy dalších „dvakrát“ dvacet pět, to už je dohromady celkem dvě stě. A to jsem ještě nezmínil, že před padesáti lety jsem se narodil v neděli. Letošní výročí vyšlo taky na neděli. Manželka přišla na svět v úterý, kulatiny tedy i jí vyjdou na stejný den. Aby to nestačilo, náš nejstarší syn se narodil na velikonoční pondělí. Zkuste si sami spočítat, za jak dlouhou dobu se to asi zopakuje, tedy že narozeniny připadnou znovu přesně na velikonoční pondělí. A to všechno se nám sejde v letošním roce.

Ta číslovka mi připomíná biblický příběh. Když se Abraham modlil za Sodomu, hledal v tom bezbožném městě alespoň padesát spravedlivých (Gn 18,24), tedy žádných „padesát odstínů šedi“. Ten počet se však nenašel, proto Abraham číslo opakovaně snižoval: Padesát, čtyřicet pět, čtyřicet, třicet, dvacet až nakonec pouhých deset. Příběh asi dobře známe. Někteří o něm s nadsázkou říkají, že v něm jsou založeny základy smlouvání. Ani těch deset se v tom starém městě nenašlo, nebylo jich tam dokonce ani pět. Proto také Abraham s modlitbou přestal.

Když sledujeme Boží jednání, vidíme, že Pán Bůh šel nakonec ještě dál. To už nešlo jen o „jedno dvě“ města, ale o celý svět. Pokud se najde alespoň jeden spravedlivý... Alespoň jeden! A když se nenašel, Hospodin sám vzal všechno na sebe. Jako jediný Spravedlivý v podobě svého Syna, Pána Ježíše Krista. Pro jeho nevinnou smrt je připraven udělit milost nám všem.

Díky, Bože, že jsi mi odpustil hříchy za celých těch padesát let!

sdílet:

úterý 24. ledna 2017

Coming soon

Někdy koncem ledna se tady objeví první text. Snad se Vám bude "Čtení po kapkách" líbit 😊.


sdílet:

Sleduj blog e-mailem