sobota 22. dubna 2017

Práce s enneagramem - slovo na závěr

K enneagramu je třeba uvést důležité upozornění:

Enneagram, tak jak se dnes často užívá, je pavěda. Není divu, že jistá společnost, která jej v Čechách propaguje, si od společnosti českých skeptiků (Sysifos) vysloužila dokonce nechvalně známý "Bludný balvan" (2007). Pokud se podíváte na knižní vydavatelství, které u nás knihy o enneagramu vydávají, dostanete se do společnosti vydavatelství "Synergie", nebo dokonce narazíte na "Edici vědma", což je křesťanům více než podezřelé. Neměli bychom se enneagramu raději vyhnout? Vždyť za ním nestojí ani žádná zásadní vědecká analýza...

Na tomto blogu se zabývám křesťanským směrem enneagramu, který založil jezuita Bob Ochs, a který ve své knize Das Enneagramm – Die 9 Gesichter der Seele (Enneagram – 9 tváří duše) rozpracovali americký františkánský kněz a zakladatel charizmatické obnovy Richard Rohr spolu s německým evangelickým kazatelem Andreasem Ebertem. Tuto variantu praktikují někteří členové jezuitského řádu při výchově kněží. V této knize užívám i osobní zkušenost absolvování ročního studia enneagramu v rámci pastoračního kurzu pod vedením kazatele a docenta Willyho Webera (supervizor německé společnosti pro pastorální psychologii – DGfP a školitel klinické pastorace – KSA) tak, jak byl přednášen na Teologickém semináři svazu FeG (Der Bund Freier evangelischer Gemeinden) v německém Ewersbachu ve školním roce 1991/92. Ostatní, jak je dnes enneagram nekriticky užíván, odmítám, ba dokonce před ním v jistém smyslu varuji. Je třeba jej užívat jako utříděnou typologii člověka, čili v jeho základním významu, který není rozváděn do žádných mystických souvislostí.

Od poloviny osmdesátých let dvacátého století byla o enneagramu vydána řada publikací, z nichž část je výsledkem práce vybraných středověkých křesťanských řádů, navazující na otce pouště, část plodem humanistické psychologie. Je patrné, že ve své původní podobě zůstává slučitelný s křesťanskou tradicí duchovního doprovázení. Zároveň se ukazuje, že je kompatibilní s mnoha poznatky novověkých humanitních věd. Proto by snad mohl tvořit jakýsi most mezi psychologií a spiritualitou. Někteří ale upozorňují, že není potvrzen exaktním vědeckým způsobem. To nás musí vést k obezřetnosti.“


Slovo na závěr

Cílem enneagramu není škatulkování. Právě naopak! Při poctivém a důkladném studiu si uvědomíme, že z vlastních omezení máme vystoupit. Cílem těchto úvah není konstatovat, že každý z nás je nějak naprogramovaný, a proto snad už ani nemůže překročit vlastní stín. Pochopení přirozených stereotypů v myšlení a jednání nás má vést k odvaze z nich vyjít. Bylo by pohodlné složit ruce v klín a myslet si, že se už v ničem nemůžeme změnit.



sdílet:

Biblický enneagram - typ 9

Devítky mají schopnost vidět věci i lidi kolem sebe z mnoha odlišných hledisek. Někdy kvůli tomu působí nerozhodně, protože rub i líc vnímají současně. Bývají kvůli tomu objektivnější než ostatní typy. Schopnost nahlížet věci z různých úhlů pomáhá Devítkám překonávat hluboké rozdíly mezi lidmi. Stejná schopnost jim ovšem život komplikuje, neboť snahy a potřeby druhých někdy vnímají více než své vlastní. Devítkám se rovněž stává, že se ve své důležité práci nechají rozptylovat, protože jejich základní pozornost uchvacují i různé detaily. Mohou se pak věnovat nepodstatným věcem. Často mají skutečný problém rozlišit podstatné od nedůležitého.

Základní životní touhou Devítek je vyhýbat se konfliktům. Mají dar hlubokého pokoje, neboť málokdy je něco rozzlobí tak, že by to na nich bylo znát. Ony sami touží po vyváženém, pokojném a harmonickém životě a jistě i kvůli tomu jsou pokládány za velmi sympatické lidi. Proto také obvykle souhlasí s druhými, místo aby prezentovaly svůj vlastní názor. Ten však ale většinou nemají, protože je těžké zaujmout jednoznačné stanovisko, pokud věci posuzujete na základě mnoha odlišných předpokladů. I proto mají tendence souhlasit s těmi, kteří jsou jim právě blízko, což vede k tomu, že v očích druhých jsou velice oblíbení. Ostatní si o Devítkách budou často myslet, že mají stejné názory jako oni, což však není úplně přesné. Devítky se k vlastnímu přesvědčení propracovávají jen velice těžko.

Mottem všech Devítek by mohla být věta: „Ať dělám, co dělám, stejně z toho nic nebude, hlavně příliš nepíchat do vosího hnízda, spěch je mým základním nepřítelem.“ Touží tak po hlubokém klidu. Samy se sebou budou spokojeny, když budou zakoušet vnitřní harmonii. Z té se rovněž nerady nechávají rušit, což ostatní lidé vnímají jako neskutečnou pasivitu. Nakonec právě lenost je jejich základním selháním. Jedná se o nerozhodnost v myšlení i lenost v jednání.

Devítky v mezilidských vztazích působí smířlivě, vyhýbají se mrzutostem, ovšem odkládají stranou své postoje, přání a dokonce i vlastní city. Splývají se zájmy ostatních a často pak nevědí, co chtějí a co ne. Ostatní snadno nazlobí, že neřeknou, co hodlají udělat, ale přitom taky často neudělají to, co se od nich vyžaduje. Chování Devítek tak zůstává nerozhodné, nenáročné a přizpůsobivé. Tím připomínají lenochoda, kterému trvá tak dlouho, než se dostane zase o kousek dál. „Když se na ně naléhá, nejspíše si budou chtít udržet pasivní kontrolu tak, že dokonce zpomalí, místo aby přidaly. Uprostřed konfliktu si sednou a jednoduše počkají, až skončí, řeknou si, že reagovat nebudou a budou doufat, že problém pomine.“

Motto: ať dělám co dělám, stejně z toho nic nebude, nepíchat do vosího hnízda, to chce klid, spěch je nepřítelem plynoucího času

Normální chování: přizpůsobivé, nenáročné, nerozhodné.
Nevykoupené chování: osudové, bezradné, tvrdošíjné.
Vykoupené chování: přijímající, mírumilovné, cílevědomé.

Vlastnosti Krista: klid, mírumilovnost, pokoj, láska.
Kořen hříchu: lenost.
Co nemá ze sebe: činorodost.

Smýšlení o sobě: jsem spokojený.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: mírný, harmonický, vyrovnaný.
Styl mluvy: monotónní, uhýbající.
Biblické postavy: Jan? Jonáš?

Ježíš podle Devítek – pokoj a láska

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Devítkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš kolem sebe šířil lásku. Měl přátelskou až mírumilovnou povahu. V jeho přítomnosti se mnozí cítili v bezpečí. Přesto, že toho tolik udělal, nikdy z něj nepřestal vyzařovat pokoj. Byl nesmírně rozvážným člověkem. Až dodnes leckoho přitahují jeho slova, když řekl: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží (Mt 11,28-30). Lidem se představil jako ten, kdo osvobozuje z pout starostí nebo okovů těžkých břemen. Člověk u něj nalezne hluboký pokoj. Ježíš jej prokázal i ve vypjatých a stresových chvílích. Se svými učedníky se jednou na lodi dostal do veliké bouře. Zkušené rybáře jímala hrůza a voda už naplnila téměř celou loď. Ježíš však na podušce klidně spal. A když ho vzbudili, vyčítal svým učedníkům nevěru: I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: Mistře, tobě je jedno, že zahyneme? Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: Zmlkni a utiš se! I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru (Mk 4,36-40)? Uvedený biblický příběh Devítky přímo milují a vnitřně je hluboce inspiruje.

Už ve Starém zákoně je spánek považován za dar Boha: Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet (Ž 4,9). Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek, ví zase jiný žalmista (Ž 127,2). Ježíšova láska předčasně neodsuzovala. V tomto ohledu byl Ježíš dobrou Devítkou. Jeho životním úkolem bylo smíření mezi člověkem a Bohem a smíření mezi lidmi navzájem. Pavel to popisuje takto: To všecko je z Boha, který nás smířil se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření... Jsme tedy posly Kristovými... na místě Kristově vás prosíme: Dejte se smířit s Bohem (2K 5,18-20). Devítkám totiž na smíření mezi lidmi velmi záleží.

Devítky milují společenství a potřebují je ke své motivaci. Kristus žil ve společenství a své učedníky do něj také uváděl. Vždyť také řekl: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20). Jeho zaslíbení nám připomíná, že přichází především tam, kde je společenství jeho následovníků. Sólový křesťanský život nejenom že nestojí pod žádným podobným zaslíbením, Boží slovo jej opakovaně pranýřuje. Pán Ježíš Kristus zůstává uprostřed těch, kteří jsou spojeni jeho jménem a podávají si ruce ke společnému životu víry, ke společné práci i společnému následování. Individualismus, tak jak jej známe z dnešní doby, do Božího království nepatří, což Devítky rády opakují. Jistě i proto jsou pro většinu ostatních velmi dobrými a nakonec i oblíbenými přáteli. Podobně jednal i Ježíš, který svým učedníkům řekl: Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce (J 15,15).

Devítky touží se všemi pokojně spolupracovat. Vyhýbají se polarizování a konfliktním situacím a hledají kompromis. Jsou to pokojní lidé, z kterých mohou ostatní čerpat. Už přece prorok Izajáš prorokoval, že Mesiáš bude Kníže (Vládce) pokoje (Iz 9,5). Ježíš přichází jako Spasitel, jehož prvořadým zájmem je záchrana každého člověka. Odpustil přece i cizoložné ženě, kterou za Ježíšem přivedli, aby ji kamenovali: Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: Nikdo, Pane. Ježíš jí řekl: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš (J 8,1-11)!

Když se Ježíš v závěru své veřejné služby loučil se svými učedníky, předkládal jim znovu principy Božího království. Proto jim také řekla tato slova, která Devítky znovu a znovu oslovují: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí (J 14,27)! A po svém vzkříšení své učedníky oslovil novým pozdravem: Pokoj vám (J 20,19)! Mnoho lidí získává vnitřní jistotu jen z toho, co se děje kolem nich. Pokud mají své věci vyřešeny a slouží jim zdraví, mají v duši klid. Pokud jsou vystaveni stresu, ztrácí půdu pod nohama. Křesťané mohou být naplněni pokojem, radostí a trpělivostí i v dobách, kdy se jim lidsky nedaří. Takové je tajemství duchovního života. Je totiž rozdíl, jestli má člověk pokoj v srdci proto, že jeho potřeby jsou naplněny, nebo zda svou sílu čerpá ze vztahu k Pánu Ježíši. Bible nás tak učí, že naše srdce má být trvale zakotveno v Bohu.

Hřích Devítek

Hříchem Devítek je lenost. Jedná se o pasivitu a nerozhodnost všeho druhu. Je pohodlnější zůstat stranou a nepokoušet se překonat svou slabou vůli k činu. „Dělá jim problémy chopit se iniciativy, vytvářet projekty a perspektivy, chopit se úkolů a prosadit je. Udělají vše, jen aby se k ničemu nezavázaly a aby k tomu nebyly jinými nuceny.“ Devítky se pak chytají různých podnětů zvenčí, neboť se jen stěží dokáží stimulovat samy. „Postoj mnoha Devítek je: To přece nestojí za námahu! Je to všechno tak namáhavé a vyčerpávající. Proč bych měl stát, když můžu sedět? A proč bych měl sedět, když můžu ležet?“

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Devítky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Devítkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Devítka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Devítka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Spánek je v Bibli znamením nejenom vnitřního pokoje a víry v Boha, ale i tuposti. Když Pán Ježíš po učednících chtěl, aby se s ním modlili, spali. Opakovaně je budil, ale oni nebyli schopni nic udělat. V tom bylo jejich selhání: Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé. Odešel podruhé a modlil se: Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle. A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme (Mt 26,40-46)! Apoštol Pavel píše křesťanům v Efezu, aby se probudili ze spaní, aby jim mohl zazářit Kristus: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus (Ef 5,14). „Klid Ježíše Krista byl všechno jiné než nečinnost. Jednal cílevědomě a rozhodně. Pasivním byl Ježíš potud, že dával dále vždy jen to, co předtím dostal darem od svého Otce. Ježíšovy výzvy k následování, k rozhodnosti, k činu jsou pro každou Devítku životní výzvou: Všem pak řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne (L 9,23).“

Ježíš se v závěru svého pozemského putování ptal apoštola Petra, jestli jej miluje. Láska a přátelství jsou věci, které Devítky oslovují. Mít mnoho přátel je obdivuhodné, ovšem ani to nenaplňuje podstatu toho, k čemu nás Kristus poslal. Když apoštol Petr vyznává, že Ježíše má rád, okamžitě dostává mimořádný úkol, nezůstalo jen u slov: Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde? Odpověděl mu: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Pas mé beránky. Zeptal se ho podruhé: Šimone, synu Janův, miluješ mne? Odpověděl: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Buď pastýřem mých ovcí! Zeptal se ho potřetí: Šimone, synu Janův, máš mne rád? Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. Ježíš mu řekl: Pas mé ovce (J 21,15-17)! Přátelství s Ježíšem a přátelství s lidmi nemůže zůstat jen tak. Zavazuje nás totiž k jednání, k aktivitě, k pastýřské službě. A tak i zde musí Devítka poznat, že se musí pohnout k činu. I když byl Ježíš plný pokoje, zůstal trvale aktivní. Tuto svou vlastnost podtrhl i svým kázáním v podobenství o zakopané hřivně (Mt 25,14-30). Pán v něm svým služebníkům svěřil své talenty a na dlouho odcestoval. Čteme tam o tom, že si pro své peníze přišel později. Kdyby šlo opravdu jen o peníze, měl by nárok alespoň na úroky. Jenže v životě jde o něco většího. Představte si pole, které zůstane po léta neoseto. Strom, jehož ovoce nikdo neotrhá. Dítě, kterému se nikdo nevěnuje. Mládí, které jsme promarnili. Čas, který už se nikdy nevrátí. Člověku při tom běhá mráz po zádech. Ten největší hřích je v tomto případě nevyužitá příležitost. Promarněný čas. Nečinnost. Naše lhostejnost a strach něco změnit. To je ta zakopaná hřivna. To, co jsme mohli v lásce udělat pro druhého a neudělali. To, co jsme zůstali dlužni Pánu Bohu, svým bližním i sami sobě. Říká se tomu hřích zanedbání. Ten člověk z našeho podobenství se hájil tím, že se bál. A to byla nakonec ta nejhloupější výmluva.

Ježíš byl na rozdíl od přirozených představ Devítek cílevědomý a rázný. Aktivně bojoval s pokušitelem čtyřicet dní na poušti (Mt 4,1-11), aby se ihned po svém vítězství pustil do veřejné služby, ve které opakovaně prokázal svou autoritu. Poroučel nejenom lidem kolem sebe, ale i větru a rozbouřenému moři, které se na jeho pokyn utišily. Lidé kolem něj užasli a říkali: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře (Mt 8,27)? Na své okolí působil jako přirozený vůdce, který se ani navenek nestyděl prokazovat své mimořádné schopnosti.

Vedle Ježíšovy aktivity je třeba všem Devítkám připomínat i jeho rozhodnost a odvahu. Vždyť přece ten samý Ježíš řekl: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden (Mt 10,34-37). Ježíš bojoval a jeho boj byl úchvatný. Věděl, co chce. Nebál se konfrontace, přímočaře bojoval za spravedlnost a pravdu. Jeho boj za věc evangelia byl nepřehlédnutelný. Věděl jistě, čeho chce dosáhnout, byl to muž činu. Nesnažil se působit jako diplomat, který by jednal jen v rukavičkách. Ani svá ostrá slova nikdy nebral zpátky. Dokázal nepříjemné věci říct z očí do očí. Nemusel kvůli tomu používat zákulisní, vyjednávací nebo politické metody. Devítky takové věci jako by na Ježíši vůbec neviděly.

Pozvání pro Devítky – od lenosti k činu

Devítka je neprůbojná, konfliktům se pokud možno vyhýbá, žije jakoby bez cíle. Proto se stává obětí lenosti. Sice usiluje o pokoj, ale sama zůstává nečinná. V jejím životě však jde o to, aby se od pasivity obrátila k činu. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Devítky osudové, bezradné a tvrdošíjné. Když však ukáže smělý čin, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť jej nekoná sama ze sebe. Pozvání pro Devítky zní: Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky (1Tm 6,12). Milujte i ty, kteří vás vyzývají ke smělému jednání. A svou nerozhodnost vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Devítky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo odevzdané pasivity začne objevovat rozhodné jednání. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje pouhým čekáním, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

sdílet:

neděle 16. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 8

Osmičky se řídí heslem: Všechno, nebo nic. Nebojí se bojovat s těmi, se kterými nesouhlasí. A to zvlášť ve věcech, které s nimi nějak souvisejí. Chtějí s druhými jednat na rovinu a přímé jednání očekávají i od ostatních. V ohnisku jejich pozornosti zůstává síla, spolehlivost a čestnost. Pokud chtějí něčeho dosáhnout, umějí si to důrazně zařídit. Věří raději samy sobě a jiným až tehdy, pokud svou spolehlivost přesvědčivě prokážou. Pokud se u druhých ukáže nějaká slabost, činí jim potíže ji tolerovat a to zvlášť v případě, když neznají její příčiny nebo nevidí snahu ji napravit. Osmičky rychle poznají, že někdo není upřímný, lže nebo se pokouší o manipulaci. Pokud se mají podřídit doporučení autority, s kterou nesouhlasí nebo dokonce přijmout její příkazy, většinou se postaví proti ní. Mnohem raději se však vedení ujmou samy. Ve vztazích s druhými se často rozzlobí a jen těžko se ovládají. Jejich jednání často připomíná sílu lva, krále zvířat. Svoji rozhodnost však neužívají pouze v zápase o moc, ale i v nasazení za ty, se kterými se zachází nespravedlivě. Pokud se někdy stane, že v něčem nezvítězí, jejich soupeři na ně jen tak nezapomenou.

Motto: všude kolem vládne nespravedlnost a nepoctivost, nemohu jen přihlížet, jsem tu, abych hájil utlačované a nevinné; o právo se nežebrá, o právo se bojuje

Obvyklé chování: kontrolující, konkurující, přímé.
Nevykoupené chování: tyranské, mocichtivé, násilnické. 
Vykoupené chování: velkorysé, vůdcovské, ochraňující.

Vlastnosti Krista: konfrontace, převaha, plná moc, pravda.
Kořen hříchu: nemravnost (nestydatost).
Co nemá ze sebe: nevinnost.

Smýšlení o sobě: Jsem silný.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: spravedlivý a silný (i před Pánem Bohem).
Styl mluvy: vyzývající, demaskující.
Biblické postavy: Samson, Debóra, Pavel?

Ježíš podle Osmiček – konfrontace a svrchovaná moc

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Osmičkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš věděl, co chce. Nebál se konfrontace, byla mu svěřena autorita a plná moc, v diskusích s farizei a zákoníky měl často vnitřní převahu, bojoval za pravdu. Ježíšův přímočarý boj za věc evangelia byl nepřehlédnutelný. Svá slova nikdy nebral zpátky. Dokázal i nepříjemné věci říct pravdivě a zpříma. Nemusel kvůli tomu používat zákulisní, vyjednávací nebo politické metody. K přímému jednání vyzýval i ostatní: Vaše slovo buď ano, ano - ne, ne (Mt 5,37). Nechodil kolem něčeho jako kolem horké kaše. Věděl víc než ostatní, čeho chce dosáhnout. Tím vším oslovil celé zástupy lidí, kteří v jeho jednání poznaly pravdivost.

Příkladem může být jednání s Nikodémem. Ten začal rozhovor zeširoka, dalo by se říct s určitou taktikou: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním (J 3,2). Ježíš však na jeho způsob nepřistoupil a bez okolků se dotkl Nikodémovy největší slabiny: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží (J 3,3). Podobně mluvil i se samařskou ženou. Požádal ji, aby zavolala svého muže, i když věděl, že to byla největší slabina jejího života: Ježíš jí řekl: Jdi, zavolej svého muže a přijď sem! Žena mu řekla: Nemám muže. Nato jí řekl Ježíš: Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu. Žena mu řekla: Pane, vidím, že jsi prorok (J 4,16-19).

Zákoníkům a farizeům dokázal do očí říct i velmi nepříjemné věci: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb; proto vás postihne tím přísnější soud. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: Kdo by přísahal u chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vázán. Blázni a slepci, co je větší: zlato, nebo chrám, který to zlato posvěcuje (Mt 23,13-17)? Nakonec své řeči pak zpříma a se vší rozhodností říká: Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu (Mt 23,33)?

Pokud farizeové a zákoníci chtěli Ježíše nachytat, dokázal obrátit kartu takovým způsobem, že byli odhaleni ze svých postranních úmyslů. Nezůstalo ale jen u slov. Když bylo potřeba, jednal rychle a rázně. Když jednou přišel do chrámu, okamžitě v něm udělal pořádek: Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště (J 2,15-16)! Když šlo o věc Božího království, dokázal být v tónu i akci ostřejší než břitva. Představa o něžném a sladkém Spasiteli tu bere za své, což Osmičku osloví většinou jako jednu z prvních. Ježíš měl sílu, kterou dokázal projevit nejenom svými slovy a On sám si toho byl vědom. Vždyť i svým učedníkům říkal: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). „Svojí veřejnou službou Ježíš dokazuje, že má autoritu nad vším. Krásně nám to vystupuje před očima hned od začátku Markova evangelia. Ježíš má autoritu nad nečistými duchy, nad nečistotou těla (malomocenství), nad hříchy a s nimi spojenými nemocemi, nad nečistotou lidského hříchu (stoloval s celníky a jinými hříšníky), nad nečistým výkladem zákona, nad nečistým andělem Belzebulem, nad svojí pozemskou rodinou, nad přírodními silami, nad legií démonů, nad nemocí ženy trvající dvanáct let i smrtí dvanáctileté dívky, nad nedostatkem pokrmu, nad fyzikálními zákony (kráčí po moři), nad tradicí otců, nad obřadními ustanoveními, nad nevyléčitelnými chorobami. To vše vrcholí Ježíšovým proměněním na hoře před zraky Petra, Jakuba a Jana, kde z oblaku zazní hlas: Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7).“ Ne nadarmo vyznáváme, že Ježíš na tuto zem přišel i jako Král a mocný Pán, nebo ještě lépe řečeno: Král králů a Pán pánů. Osmičky na něm oslovuje, že bojoval za spravedlnost, když se zastával slabých. Tím zjevoval charakter nebeského Otce, který se lidem zjevoval jako spravedlivý Bůh, Bůh, který hájí právo a spravedlnost, a který se staví na stranu chudých, zraněných a utlačovaných.

Ježíš se nebál dávat příkazy. Přikazoval ostatním, co mají dělat a jen málokdo mu dokázal oponovat. Byly to především výzvy k následování, k pravdivosti, k posvěcenému životu a ke službě Bohu. Jindy se lidem kolem sebe pletl do řemesla. Například Šimon Petr od něj slyšel slovo: Zajeď na hlubinu (L 5,4)! V Šimonovi se vzepřela jeho profesionální zkušenost, nedůvěřoval tomuto příkazu, ale Ježíšova autorita u něj převážila. Petr na Ježíšovo slovo odpověděl: Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě. Již oslovení Mistře, v řeckém originále doslova Veliteli, vyjadřuje Šimonovu schopnost akceptovat Ježíše jako skutečného Pána, který vydává příkazy, jež je třeba poslechnout. Kolik křesťanů má dnes za to, že Ježíšova slova jsou nezávazná a přijímají je jen jako volitelnou součást svého života. Ježíš však po svých následovnících vyžadoval, aby jeho příkazy naplnili.

Hřích Osmiček

Hříchy Osmiček jsou odplata, nestydatost a hněv. „Osmičky jsou plnokrevní lidé se vším, co tento pojem zahrnuje. Jedná se o znásilňování druhého člověka pro vlastní radost a náruživost. Ten druhý je nestydatě využíván, přivlastňován nebo utiskován. Je to nenasytné využívání druhého člověka a nerespektování jeho důstojnosti. Tento hřích se může u Osmičky manifestovat ve všech oblastech života: Nevykoupená Osmička nemá žádný respekt pro zranitelnost nebo důstojnost někoho druhého.“ „Osmičky umí skutečně svou moc vychutnávat a mají potřebu svůj nárok jasně definovat, a kde je to jen možné, rozšířit. Chtějí mít o všem přehled a být podrobně informovány, a rozlítí se, jsou-li ošizeny, podvedeny nebo lstí vyřazeny ze hry. Osmičky potřebují mít kontrolu nad svým majetkem i nad druhými lidmi. Chtějí určovat, jak a kudy se má co ubírat, aniž by na tom byly samy závislé. Osmička vychází z toho, že špatný člověk, ať muž či žena, musí být potrestán. Osmičky vždy hledají viníka, jehož by mohly potrestat. Pomsta a odplata jsou jejich způsoby, jak dostat misky vah spravedlnosti do rovnováhy. S již zmíněnou necitlivostí souvisí rysy tvrdosti, projevující se v konfrontaci a zastrašování. Jelikož se tito jedinci snaží na svém území udržet moc nad vším, co může mít vliv na jejich život, zabývají se tím, jaký potenciál mají druzí k manipulování a prosazení moci.“

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Osmičky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Osmičkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Osmička žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Osmička pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš svou moc neprojevoval křikem, nýbrž službou, láskou a schopností se obětovat. Byl starostlivý, milosrdný, solidární. Osmičky by takové věci mohly snadno přehlédnout. Ježíšova slova o milosrdném Samařanovi, který pomůže zraněnému (L 10,25-37) nebo o dobrém pastýři, který se obětuje za své ovce (J 10,1-15), patří k vrcholné zvěsti evangelia. Cílem Ježíšova života nebylo vládnout. Nechtěl člověka ovládnout, ale zachránit. Proto Ježíš pomáhal, uzdravoval, dával novou naději a rozvazoval z moci zlého. Uměl také projevit záplavu svých jemných citů: Ježíš pohnut soucitem, dotkl se jejich očí, a hned prohlédli; a šli za ním (Mt 20,34). Byl silný, ale nikoliv nezranitelný.

Osmičky jsou místo soucitu motivovány hněvem. Ježíš ale člověka varoval, že tak může snadno zhřešit. Z nekontrolovaného rozčilení vzchází snižování nebo dokonce zatracování druhých, což může dospět až k věčnému odsouzení: Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu (Mt 5,22). Známá jsou i Ježíšova slova o prokázaném milosrdenství a lásce k bližnímu. Právě Osmičky by si měly dokola opakovat Ježíšovu výzvu: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). Takovou věc nesmí nikdy pominout. „Pán Ježíš Kristus je příkladem spojení nejen autority s mocí, ale také s pokorou. Nikde v evangeliu ho nevidíme domáhat se úcty a poslušnosti, která mu právem náleží. Naopak na něm vidíme, že jeho největší ambicí je žít pro vůli svého nebeského Otce. Když o sobě prohlásil, že je tichý a pokorného srdce (Mt 11,29), tak odhalil pravdivě své nitro. Byl jediným, kdo taková slova mohl říci, aniž by obelhával sám sebe i své okolí. Zároveň si však Pán Ježíš byl plně vědom, kým je a jaké má postavení a neváhal žít podle toho. Ježíšovu pokoru i autoritu nádherně vystihl apoštol Pavel ve svém listě do města Filipis: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (F 2,6-8). Pán Ježíš je nám, jeho následovníkům, kteří se snaží po jeho příkladu konat vůli nebeského Otce, vzorem nejen v poslušnosti, ale také v závislosti na Bohu, a tedy v pokoře. Máme-li nějakou autoritu, která plyne z našeho pověření a poselství, máme pamatovat na to, že vychází ze zdroje mimo nás, a užívat ji tedy v naprosté pokoře.“

Ježíš své následovníky učil, aby nastavili levou tvář, jsou-li uhozeni do pravé, aby přenechali svůj plášť tomu, kdo by se s nimi chtěl soudit o košili, a aby šli dvě míle s tím, kdo by je nutil ke službě na jednu míli (Mt 5,39-41). Osmičky takové věci nerady slyší, protože se rády hádají. Přesto ta slova patří k hlavním zásadám evangelia. „Boj za spravedlnost je nejenom silnou stránkou Osmiček, nýbrž také jejich pokušením. Ježíš byl silný, ale nikoliv nezranitelný. Odolal pokušení moci, jíž by se mu bylo dostalo, kdyby byl chtěl. Vzdal se možnosti povolat ke své ochraně legie andělů (Mt 26,53).“
K životním úkolům Osmičky patří vypořádat se s otázkou moci. Moc sama o sobě není nic špatného; může se stát požehnáním nebo prokletím. Osmičky musí dávat pozor, aby svou mocí neponižovaly, nepokořovaly nebo nezastrašovaly druhé. Musí se naučit respektovat jiná stanoviska, hledat kompromisy a samy se držet pravidel, jejichž dodržování očekávají od druhých. Vykoupená Osmička může svou silou a vitalitou druhé chránit, místo aby je ovládala. „Výzvou pro Osmičky je slitování. Nevykoupené Osmičky jsou vůči sobě a vůči druhým nelítostné. Teprve setkání s pravdou je může osvobodit, dát jim schopnost vidět a přijmout svou vlastní slabost a touto zkušeností se naučit přijímat a snášet slabost ostatních lidí.“

Ježíš svým učedníkům vyprávěl podobenství o pleveli mezi pšenicí. Když se mezi stéblem objevil i plevel, ptali se sluhové hospodáře, jestli jej mají vytrhat (Mt 13,24-30). Osmičky by se možná ani neptaly a hned by se pustily do akce. Pán Ježíš však odpovídá jinak, než by si samy představovaly. Říká: „Nechte to růst“. Vypadá to jako posun evangelia k pasivitě. To nám připomíná, že na některé věci člověk prostě nestačí, i kdyby se snažil sebevíc. Je to jako boj s větrnými mlýny. Toto vyprávění nás zastavuje v touze dostat situaci pod svou kontrolu. Zlo člověka provází už od dob vyhnání z ráje. Nelze rozmotat celý uzel, nadělal bys víc škody než užitku. A tak i zde se Osmičky musí učit trpělivosti, protože ani jim prostě některé věcí nepřísluší.

Evangelista Jan zaznamenal v závěru svého evangelia událost, ve které Ježíš, vědom si své svrchovanosti a moci, ji přesto odkládá, protože ví, že má čekat na svého nebeského Otce. Nebojuje, i když by bojovat mohl: Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: Koho hledáte? Odpověděli mu: Ježíše Nazaretského. Řekl jim: To jsem já. Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl to jsem já, couvli a padli na zem (J 18,4-6). Když Ježíš zůstal pasivní, povstal alespoň apoštol Petr, aby Mistra bránil, ale i on slyšel nečekaná slova: Ježíš řekl Petrovi: Schovej ten meč do pochvy (J 18,11)! Ježíš věděl, že zásadní boj patří Bohu, a ne jemu. A když se později ocitl před pilátem, mlčel. I to se musí Osmička od Ježíše učit, že ve chvílích, kdy by mohla použít svou sílu a moc, může být lepší utichnout a věřit, že bojovat bude Hospodin sám. V knize Zjevení je přece zapsáno: Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal (Zj 22,19). Běda člověku, který by se stavěl na Boží místo a bral spravedlnost pouze do svých vlastních rukou.

Pozvání pro Osmičky – od odplaty k nevinnosti

Osmička je energická, nedokáže se vždycky ovládat a propadá touze oplácet zlým za zlé. Sice usiluje o spravedlnost, ale propadá hněvu a nemravnosti. V jejím životě však jde o to, aby se od svých vášní obrátila k nevinnosti a tichosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Osmičky tyranské, mocichtivé a plné násilí. Když však ukáže odpuštění, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť je nedokáže projevit sama ze sebe. Pozvání pro Osmičky zní: Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš (Jk 1,20). Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost (Ef 4,31). Milujte i své nepřátele. A svůj hněv vyznávejte včas jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Osmičky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo hněvu začne objevovat pokoj a vnitřní klid. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje opakovanými útoky na druhé, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

sdílet:

neděle 9. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 7

Sedmičky se jeví jako optimističtí a šťastní lidé, kteří si svůj život chtějí prostě užít. Milují nové věci, nové nápady, nové myšlenky i nová dobrodružství. Touží po radosti, kterou chtějí sdílet i s druhými. Mívají velmi pružné myšlení, otevřenou povahu, projevují nadšení, umí se uvolněně smát a často srší osobitým vtipem. Rády vidí souvislosti ve věcech, které spolu nemají nic společného. Na nesourodá témata se snaží dívat globálně a mají radost z toho, pokud se jim podaří spojit zdánlivě nesouvisející projekty. Tím je charakteristické i jejich myšlení. To může vést k vědomému unikání před obtížnými nebo omezujícími úkoly. Sedmičky s chutí pracují na tom, co je baví, čemuž věnují mnoho pozitivní energie. Těžko se však vyrovnávají se životními závazky, rutinou všedního dne nebo opakující se povinností. Touží stále po něčem novém. Prožívání všednosti je sráží do pesimistických nálad, ze kterých se snaží utéct. Proto se také složitě vyrovnávají s nevděčnými úkoly. Pokud se něčeho nabaží, je pro ně těžké u toho dlouhodobě zůstat. Většinou je to i proto, že jejich pozornost uchvacuje stále něco jiného. Sedmičky jsou rády u plánování nových projektů a zůstávají otevřené pro bezpočet možných řešení i tam, kde by jiné typy prosazovaly pouze jedinou možnou cestu.

Motto: na světě je plno příležitostí, jen si vybrat, už se těším, co zajímavého mě zase potká, žiji jen jednou, tak si to musím užít.

Obvyklé chování: nadmíru aktivní, poživačné, povrchní.
Nevykoupené chování: nestřídmé, diletantské, umíněné.
Vykoupené chování: veselé, mnohostranné, střídmé.

Vlastnosti Krista: radost, oslava, touha, bolest.
Kořen hříchu: nestřídmost.
Co nemá ze sebe: střízlivost.

Smýšlení o sobě: chci být šťastná.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: optimistická, veselá a roztomilá.
Styl mluvy: žvanivý, vypravující příběhy a vtipy.
Biblické postavy: David?

Ježíš podle Sedmiček – radost a sláva

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Sedmičkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Ježíš dával najevo své pohnutky. Uměl se upřímně radovat, přestože často zakoušel bolest. Nežil jako tajemný mnich, jeho život byl plný pozitivních emocí. Často přijal pozvání tam, kde bylo mnoho lidí. Radoval se s radujícími. Jedl a pil na svatbě, dostavil se na hostinu, působil mezi zástupy a přijímal pozvání do mnoha domů, až si vysloužil nelichotivé označení: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků (Mt 11,19). To bylo mnohým proti srsti. Duchovní osobnost si zřejmě představovali jako zachmuřeného asketu. Ježíš často hodoval s hříšníky a to se farizejům nelíbilo. Jedna taková slavnost se odehrála v domě Leviho, kterého Ježíš povolal jako svého učedníka Matouše. Tato slavnost je v Bibli popsána takto: Ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: Jak to, že jíte s celníky a hříšníky (L 5,33-34)? Diskuze pokračovala dál a představitelům zákona vůbec nešlo na rozum, že by se duchovní člověk mohl takto projevovat. „Na svatbě v Káni (J 2,1-11) zaopatřil svatebčany množstvím nejlepšího vína (asi 600 litrů). Příběh o zázračném rozmnožení jídla (J 6,1-15) ukazuje, že mu na srdci neleželo jenom duchovní, nýbrž také tělesné blaho lidí. Poselství Ježíše by se dalo v tomto bodě dalo shrnout do věty: Bůh by si přál, aby se lidé radovali.“  Radost ze života a jeho darů byla u Ježíše a jeho učedníků tak nápadná, že mu farizeové dokonce domlouvali, proč prý se jeho učedníci nepostí. Říkali mu: Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí. Ježíš jim řekl: Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi (L 5,33-34)?

V celé Bibli jsou slova o radosti zaznamenána více než 800 krát. To znamená, že dějiny vztahu mezi Bohem a člověkem jsou plny jásavých tónů. Radost je něco, co do tohoto vztahu od samého začátku patří. Přebývání s Bohem člověka naplňuje až do hloubky jeho bytosti. Radost je něco, na čem je vybudováno společenství s Bohem. To připomíná i 16. žalm: Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho (Ž 16,11). Zde je naznačeno, že nejhlubší nebo největší emocí je prostě být s Bohem způsobem, jakým On mi dovoluje, být s Bohem, který mi dává radost. Už při narození jeho předchůdce Jana Křtitele řekl archanděl Gabriel Zachariášovi, že bude mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Marie byla postavena do podobné, z lidského hlediska nereálné situace, ale přijala zprávu o početí z Ducha svatého s naprostou odevzdaností do Boží vůle. Proto také mohla v plnosti zakusit radost Ducha svatého, když zvolala: Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli (L 1,46-47). V každém verši Magnificat je skryta vděčnost, úžas a radost z činů Boha Všemohoucího. Podobně jako v žalmech je i v novozákonních textech patrné podobné veselí. Tyto projevy vůči Bohu jsou důsledkem vnitřní radosti, jak to vidíme i u andělů, kteří zvěstují narození Ježíše Krista. V Lukášově evangeliu je tato událost popsána takto: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid (L 2,10). A pak všichni, kdo to slyšeli, užasli a chválili Boha.

Ježíš sám na všechny tyto věci navázal. O radosti mluvil často a vysvětloval, jak veliká bude radost v nebeském království. Mluvil o radosti rozsévače, o radosti při sklizni, o radosti člověka, který nalezl poklad skrytý v poli, o radosti pastýře, když našel ztracenou ovečku, o radosti ženy, která našla ztracenou minci, o radosti pozvaných při hostině, o radosti na svatbě, o radosti otce, který vítá ztraceného syna, o radosti ženy, která právě porodila dítě. Tím vším zjevoval charakter svého nebeského Otce. Ježíš neskrýval své pozitivní emoce při setkání s malými dětmi, které bral na ruce a žehnal jim, nebo při setkání se svými přáteli Martou, Marií a Lazarem. Měl radost, když viděl, že lidé jeho slovo přijímají, že jsou uzdravováni z nemocí a vysvobozeni od zlých duchů. Své učedníky nakonec učil, z čeho se mají radovat především: Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích (Mt 5,12), Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích (L 10,20). To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla plná (J 15,11).

Hřích Sedmiček

Hříchem Sedmičky je nestřídmost, biblicky řečeno obžerství. Touží po vášních života. V duchu si často říká: Čím víc, tím líp. Blahobytná společnost moderní Evropy se heslem nevykoupené Sedmičky přímo napájí. Nejde přitom jen o jídlo a pití. Sedmičky mohou přehánět všechno: Víc zábavy, víc práce, víc projektů, o víc uznání, víc majetku, pohodlnější bydlení, častější nákupy... Sedmičky jako notoričtí až nezodpovědní optimisté mají přehnanou spotřebu radosti, potěšení i zábavy. Tak se vyhýbají bolesti. Sedmičkám trvá hodně dlouho, než odhalí problematické stránky nějakého vztahu, nebo dokonce své vlastní. Protože si tolik přejí, aby všechno bylo dobré, nepříjemné aspekty skutečnosti rády zamlžují.

„Jejich metody jsou přitom úžasně jednoduché: Je lepší být veselý než smutný! Proto je hodně Sedmiček upovídaných. Mají zároveň sklon dělat všechno až příliš. Musí v každém ohledu pracovat na tom, aby byly střízlivější a asketičtější. Sedmičky musí vědomě vyvinout snahu k překonání své nestřídmosti. Pokud by člověk mohl dát Sedmičce nějakou duchovní radu, zněla by asi takto: Když si myslíš, že musíš tolik žvanit, polovina stačí. Když si myslíš, že musíš tak moc pít, polovina je až příliš. Když si myslíš, že potřebuješ stihnout všechny své zájmové aktivity, škrtni každou druhou. Méně je vždy více.“

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Sedmičky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Sedmičkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Sedmička žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Sedmička pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

„Ježíš varoval před falešnou a povrchní radostí. V Lukášově evangeliu následuje za čtyřmi blahoslavenstvími, která Ježíš pronesl k zástupům, opakované běda: Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům (L 6,24-26). Je zřejmé, jaký druh životní radosti je zde napadán. Byly to požitky na úkor chudých.


Matouš uvádí, že Ježíš se zdráhal ještě krátce před smrtí vypít tehdy běžné narkotikum, víno smíchané se žlučí. Přestál fyzickou i duševní bolest, a na samém konci unesl hlubokou bolest vzdálenosti Boha, když volal: Bože můj, proč jsi mě opustil (Mt 27,34;46)? Tento nejnižší bod, který Ježíš prožil a protrpěl, je branou k velikonoční radosti. Velikonoční radost, pro níž je svět určen, se neobejde bez kříže. Smrt Krista na kříži není žádným zástupným utrpením v tom smyslu, že bychom teď byli osvobozeni od kříže a utrpení a dostali se do nebe, aniž bychom napřed přijali strach, bolest a ztrátu. Řecký ortodoxní teolog Kallistos Ware to říká takto: Ježíš nám neukazuje cestu, jak obejít utrpení, nýbrž cestu skrze utrpení, to znamená, že není žádnou náhradou utrpení, nýbrž osvobozujícím doprovodem.“

Sedmičky si navozují umělou radost a svěží náladu proto, aby se vyhnuly smutku či bolesti. Ježíš však jednal jinak, těžkým věcem se nevyhýbal, s utrpením ve svém životě počítal. Opakovaně říkal, že každý, kdo jej bude chtít následovat, se bude muset v mnoha věcech omezit a osobně zapírat: A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. Mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka! Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej (Mk 8,31-35). Kříž, takový byl jeho program. Zároveň učil své učedníky, že pravá radost se rodí především z blízkosti toho, koho milujeme, nikoli z laciných šidítek nebo krátkodobých náhražek. Ježíš se radoval z toho, že se vrací zpět k Otci. V tom je ukryta plná radost. Zřejmě i proto, aby jeho učedníci nehledali radost prázdnou, pověděl následující slova: Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako i já zachovávám přikázání mého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla plná (J 15,10-11). Setrvávat v Boží blízkosti i v dobách utrpení, být si vědom jeho bezpodmínečné lásky, zůstává zdrojem skutečné radosti. Tam člověk okouší pokoj a jistotu i v dobách vnitřního sevření.

Nejde tu o humor, vtip, žoviálnost nebo povrchní zábavu. Ježíšova radost nebyla křečí žádného humoru. Ježíšovo umučení, smrt na kříži a zmrtvýchvstání se stalo pramenem naší naděje či spíše jistoty věčného života. Z této jistoty pak tryská nekonečná radost. Apoštol Pavel říká, že kdyby Kristus vzkříšen nebyl a jeho utrpení by bylo marné, pak jsme my, křesťané, ti nejnešťastnější z lidí. Ale poněvadž Ježíš vzkříšen byl, pak máme důvod se radovat a být šťastní (1K 15,19). Sedmička se tak učí svou povrchní radost přibít na kříž, aby mohla přijmout radost skutečnou, která je ovocem Božího Ducha (Ga 5,22). Darem proměněné Sedmičky je střízlivá radost. Jestliže se tato radost nerozplyne v povrchní veselosti a touze po zážitcích, může se stát skutečnou.

Pozvání pro Sedmičky – od nestřídmosti k střízlivosti

Sedmička jako požitkář propadá obžerství těla i duše. Sice dokáže projevit radost ze života, ale žije nestřídmě. V jejím životě však jde o to, aby se od požitku obrátila k zodpovědnosti a střízlivosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Sedmičky přehnané, diletantské a umíněné. Když však ukáže střízlivost, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť ji nemívá sama ze sebe. Pozvání pro Sedmičky zní: Ježíš řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne (L 9,23). Milujte i ty, kteří po vás vyžadují dlouhodobou spolehlivost a věrnost. Svou nestálost pak vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Sedmičky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo hledání zážitků a obžerství začne objevovat věrnost a stálost. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje honbou za příjemnými emocemi, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?













sdílet:

neděle 2. dubna 2017

Biblický enneagram - typ 6

Šestky mají živou fantazii, zvláště když jde o ohrožení životních jistot a bezpečí. Obvykle dobře vycítí, co jim může uškodit nebo ublížit, a díky své představivosti prožívají stejný strach, jako by se to doopravdy stalo. Co se týká nebezpečí, používají jednu ze strategií: buď se mu snaží vyhnout, anebo mu naopak až hazardně čelí. Své představivosti však také vděčí za důvtip a dobrý - i když snad trochu nekonvenční - smysl pro humor. Šestka by si přála mít v životě trochu víc jistoty, ale má tendenci nedůvěřovat lidem a věcem kolem sebe. Je schopna poznat slabé stránky toho, co někdo říká či nabízí. Mají tendenci nedůvěřovat autoritám a samy se v roli autority také necítí ve své kůži. Protože si uvědomují mylnost obecného mínění, identifikují se většinou s vyděděnci společnosti. Pokud se jednou rozhodnou pro nějakou osobu nebo věc, jsou k ní velice loajální.

Motto: svět je hrozivé místo, nevěřím ani sobě, ani autoritám, hledám jistotu. Pochybnost je hold vzdaný naději.

Obvyklé chování: zodpovědné, opatrné.
Nevykoupené chování: závislé, agresivní, zbabělé.
Vykoupené chování: věrné, odvážné, důvěrné.

Vlastnosti Krista:
rozvaha, poslušnost.
Kořen hříchu: strach.
Co nemá ze sebe: odvahu.

Smýšlení o sobě:
konám svou povinnost.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: věrná, poslušná, loajální.
Styl mluvy: varující, ohraničující.
Biblické postavy: Timoteus, Tomáš?

Ježíš podle Šestek – varování, věrnost a loajalita

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Šestkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti? Jinak bude Ježíše vidět Šestka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš zůstal ve vztahu ke svému Otci a svěřenému úkolu věrný. A to až do smrti na kříži. Poslouchal nebeského Otce a ptal se na jeho vůli. Zachovával autoritu Písma a veřejně ji také obhajoval. Vždyť také řekl: Písmo musí platit (J 10,35). Podřízenost autoritě nebeského Otce vyjádřené Božím slovem byla základní charakteristikou jeho života i služby. K poslušnosti života vůči Pánu Bohu a jeho království vedl i všechny lidi kolem sebe. V modlitbě Páně nás učil volat: Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi (Mt 6,9-10). Důraz na oddanost vůči nebeskému Otci zůstává z jeho slov více než patrný. I v getsemanské zahradě, tváří v tvář přicházejícímu utrpění na kříži, se modlí slovy: Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle (Mt 26,42).

Ježíš zůstal poslušný nejen ve vztahu ke svému nebeskému Otci, ale byl korektní i vůči lidským autoritám a zákonům. Svou loajalitu vyjádřil například placením daní. Mezi nejznámější slova, která kdy pronesl, patří bezesporu věta: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu (Mt 22,21). Tato scéna se odehrála ve chvíli, kdy za Ježíšem přišli poslové farizejů a zákoníků a chtěli jej svou otázkou nachytat, když se ptali, zda je dovoleno platit daň císaři. Byla to však léčka, která měla být záminkou, aby mohl být obžalován. Ježíš však uměl číst mezi řádky, což přirozeně přitahuje všechny Šestky. Nedůvěřoval falešným autoritám a uměl odhalit i jejich skryté postranní úmysly. Když po něm učitelé zákona opakovaně slídili a snažili se jej nachytat, rozpoznal jejich nečistý záměr a nenechal se vlákat do nastražené pasti. Evangelista Matouš to vyjádřil slovy: Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku (Mt 22,15). Na podobnou věc ukázal i Jan, když napsal: Co říkáš ty? Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat (J 8,5-6). Ježíš však jejich zlé úmysly poznal a dokonce před nimi i varoval: Ježíš začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím (L 12,1).

O věrnosti vůči Bohu Ježíš mluvil i v podobenstvích. Tím vyjadřoval její význam i pro samotný vstup do Božího království: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána (Mt 25,21). Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké (L 16,10). Působit jako lidská autorita se však zdráhal. Nechtěl být oslavován jako lidový hrdina, protože věděl, že jeho království není z tohoto světa. I když mu lidé opakovaně provolávali slávu a předčasně jej nazývali králem, často od toho utíkal. Nechtěl být světsky úspěšný, ale především biblicky věrný. Lidské popularitě se vědomě bránil. Evangelista Jan zaznamenal moment, který to doplňuje: Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám (J 6,15). V kruhu svých učedníků nechtěl vytvořit žádnou hierarchii: Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: Kdo se mezi vámi chce stát velkým, bud vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem (Mt 20,25-27).

Hřích Šestek

Základním hříchem Šestek je strach. Aby jej přikryly, zaštiťují se tématy jako loajálnost, poslušnost, spolehlivost, ovšem tím vším ukazují, že mají obavy jednat samostatně. Bible nás však opakovaně vede k tomu, abychom se strachu postavili a v Ježíšově jménu jej překonali, ovšem Šestky znovu a znovu bloudí ve své vnitřní nejistotě. Nedůvěra Šestek vede k tomu, že si i do ostatních lidí promítají fiktivní obavy a podezírají je z postranních úmyslů. Šestka se na jedné straně podřizuje autoritám, ale zároveň o nich pochybuje. Dostává se zde ke slovu jakási projekce, díky které se chrání před nežádoucími vlastnostmi nebo nepřijatelnými city tím, že je připisuje druhým. Pokud v nějakém společenství víry vyrůstá kořen hořkosti, bude u jeho sázení většinou právě Šestka. Nakonec však pochybuje i sama o sobě, a nepřestává se topit ve své úzkosti.

Mnohým z nás byla ctnost poslušnosti vtloukána již od dětství; ve skutečnosti šlo o to, abychom svým rodičům, učitelům, farářům nebo jiným držitelům moci neodporovali. Strach byl oděn do ctnosti, poslušnosti, nebo dokonce do církevního slibu, zatímco to, co se odehrávalo, nemělo s opravdovou poslušností nic společného. Pravá poslušnost vyrůstá ze svobody poslouchat, to znamená slyšet, učinit svědomité rozhodnutí a případně také říct ne. Falešná poslušnost je shnilým ovocem strachu. Zatímco první skupina Šestek bude kvůli vnitřnímu strachu ustupovat, ta druhá bude naopak útočit, bojovat a zpochybňovat. Ovšem ze stejného důvodu, ze strachu, který se tím snaží překonat. Vnitřní pokoj a vysvobození z hříchu však člověk nezíská rezignací nebo bojem. Z hříchu může být člověk vysvobozen pouze pokáním.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Šestky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Šestkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Šestka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů.

I když se Ježíš mnohokrát dostal do situace, kdy mu farizeové a zákoníci opakovaně připravovali léčku, nepodezříval je všechny a uměl mezi lidmi rozlišovat. Mezi farizeji byl například Nikodém, se kterým vedl hlubokou debatu o znovuzrození. Neodmítl ho jenom proto, že byl vysoce postavenou autoritou mezi farizeji, dokonce členem židovské rady. Nedůvěra Šestek však často vede k tomu, že si do lidí postavených do nějakého úřadu promítají nedůvěru a jiné negativní myšlenky. Ve svém nejhlubším nitru se cítí být slabé a vydány napospas svému okolí. Někdy dokonce i jako dospělí lidé vnitřně zápasí se svými rodiči, místo aby jim vzdávali patřičnou úctu. A když nevěří ani svým nejbližším, není divu, že budou zápasit i se svými představenými, kteří reprezentují autoritu. Ježíš však nikdy nepranýřoval člověka kvůli jeho postavení. Hleděl především k jeho srdci, nikoli k jeho úřadu, nedopustil se hříchu paušalizování.

Snad největší Ježíšův zápas byl boj s nevěrou. Nebyla to však nevěra dnešních ateistů, kteří nevěří v samotnou Boží existenci, nýbrž pochybnosti zbožných lidí: Jsi vskutku Mesiáš? Nemáme čekat jiného? Jakou mocí to činíš? Můžeme se na tebe spolehnout? Máme tě beze zbytku následovat? Šestky mívají sklon pochybovat snad úplně ve všem, proto i ony si vysloužily Ježíšovo důrazné napomenutí. Evangelista Matouš popisuje situaci, kdy lidská nevěra dokonce zablokovala samotnou Ježíšovu práci v Nazaretu: A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru (Mt 13,58). Pochybnosti víry projevovali i jeho nejbližší. Člověk by řekl, že pochybovat je lidské, ovšem Ježíš kvůli nim napomínal i své učedníky: Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného (Mk 16,14). Sám apoštol Petr pak musel slyšet větu: Ty malověrný, proč jsi pochyboval (Mt 14,31)? Nebo slova: Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky (J 14,11). Ježíš tak opakovaně vyzýval k víře, plnému následování a novému odevzdání bez pochybností. „Tím vším stále znovu vyzýval, aby lidé překonávali svůj strach a důvěřovali Bohu: Neboj se, jen věř (Mk 5,36), nebo: Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět (J 16,33). Také vlastní smrtelnou úzkost přemohl v důvěře, že Boží cesta se sice zdá být nepochopitelná, ale ukazuje se jako správná a dobrá: Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš (Mk 14,36).

Ježíš měl vnitřní autoritu, vyrůstající z jeho důvěryplného vztahu k nebeskému Otci. Tato vnitřní autorita jej činila svobodným vůči vnějším autoritám a normám. Svobodně dodržoval zákony, pravidla a tradice, pokud tyto nebyly dodržovány jen pro ně samé. Některá však dokázal porušit, pokud nesloužila lidem, nýbrž je zotročovala. To vidíme zvláště na jeho pojímání sabatu. S oblibou uzdravoval nemocné v sobotu, jež byla posvěceným dnem klidu židovstva. Tím demonstroval, že sabat byl ustanoven Bohem, aby si stvoření mohla odpočinout a nabrat nových sil. Uzdravování slouží tomuto cíli a jsou znamením, že Bůh chce obnovit původní celistvost: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27).

Každá společnost nebo skupina, jež má ve svých řadách Šestky, může stavět na jejich loajalitě, oddanosti a na ochotě převzít zodpovědnost. Ostatně Šestky očekávají stejnou loajalitu a věrohodnost, o níž samy usilují, od svých představených a spolupracovníků. Z oddanosti se ale může stát vzpoura, když obdivované a neomylné vedení očividně selže a nesplňuje původní požadavky. Navíc Šestky, protože mají samy často pocit, že jsou deptány a že se jim křivdí, se mohou stát vášnivými a odvážnými bojovníky za věc utlačovaných. I když se Ježíš zastával slabých, nepůsobil nikdy jako samozvaný buřič, revolucionář nebo defenestrátor, který by situaci bral pouze do svých rukou. Své učedníky vedl k trpělivosti. Blahoslavil přece tiché, ne ty, kteří bojují. I v podobenství o pleveli nakonec bere vítr z plachet všem, kteří by chtěli spravedlnost prosadit lidským činem: Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel? On jim odpověděl: To udělal nepřítel. Sluhové mu řeknou: Máme jít a plevel vytrhat? On však odpoví: Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly (Mt 13,26-30).

K poslání Šestek patří učit se oprošťovat od neustálé nejistoty a přebírat za svůj život a za vlastní pocity odpovědnost. Především se musí odvážit podívat se svému strachu do očí a nazvat jej pravým jménem. Základním pozváním pro Šestku je tedy víra. Víra v Boha, víra v jeho vedení, v autoritu jeho slova a v přeneseném slova smyslu i zdravá víra v lidi. Šestky však takové věci jako by na Ježíši vůbec neviděly, a proto se tomu musí znovu a znovu poctivě učit.

Pozvání pro Šestky – od strachu k důvěře

Hlavním problémem Šestky je strach. Sice chce prokázat věrnost, ale propadá obavám. V jejím životě však jde o to, aby se od úzkosti obrátila k důvěře. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Šestky závislé, agresivní a zbabělé. Když však ukáže odvahu, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť ji nemívá sama ze sebe. Pozvání pro Šestky zní: Neboj se, jen věř (L 8,50). Milujte své nadřízené i když s nimi nesouhlasíte. Pochybnosti o Pánu Bohu, pochybnosti o sobě, nedůvěru vůči druhým a nakonec i svůj strach vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Šestky je skutečnost, že v jejím životě se místo stále se opakujících obav začne objevovat jistota a opravdová víra. Ta může být viditelným znamením, že její obrácení bylo v skutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje strachem, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 7) příští neděli



sdílet:

neděle 26. března 2017

Biblický enneagram - typ 5

Pětky jsou tišší přemýšliví lidé, kteří potřebují o samotě trávit víc času než většina ostatních. Pětky obvykle spíše pozorují, než by se samy aktivně zapojily. Nemají rády, když na ně ostatní kladou mnoho požadavků nebo chtějí, aby rozebíraly své pocity, nebo dokonce o nich mluvily. Pětky dokáží zpracovávat své pocity spíš, když jsou samy než mezi ostatními, a také své zážitky často prožívají teprve o samotě ve svých myšlenkách než přímo v okamžiku, kdy vznikají. Když jsou samy, skoro nikdy se nenudí, protože mají bohatý myšlenkový svět. Je pro ně důležité šetřit časem a energií, a tak se snaží žít jednoduchým, nekomplikovaným způsobem života a být co nejsoběstačnější.

Motto: svět stále dotírá, nerušit! Potřebuji klid a soukromí, abych přemýšlel a načerpal energii.

Obvyklé chování: analytické, distancující, abstraktní.
Nevykoupené chování: izolující, nihilistické, výstřední.
Vykoupené chování: vynalézavé, moudré, rázné.

Vlastnosti Krista:
střízlivost, moudrost, odstup.
Kořen hříchu: lakota (a to nejenom na peníze).
Co nemá ze sebe: dávání, angažovanost.

Smýšlení o sobě:
vidím do všeho.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: moudrá a vnímavá.
Styl mluvy: vysvětlující, systematický.
Biblické postavy: kazatel, (Šalomoun)?

Ježíš podle Pětek – moudrost, odstup a střízlivost

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Pětkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti?

Moudrost Ježíše provázela už od jeho dětství. Už sama událost o návštěvě v chrámě jej líčí jako nesmírně nadaného chlapce, který ve dvanácti letech dokázal diskutovat s nejlepšími učenci v Izraeli. To svědčí o jeho nadání a nebývalé prozíravosti. Evangelista Lukáš to zaznamenal takto: Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí (L 2,40-47).

Ježíš byl nejenom moudrý, ale i v mnoha ohledech střízlivý, uměl si držet odstup. V jedné chvíli nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana (Mk 5,37). Dokázal se distancovat od nepříjemných tlaků nebo dotěrného naléhání. Uměl se dokonce stáhnout zpět. Těm, kterým pomohl, často nařizoval, aby o něm nemluvili. Utíkal před lacinou popularitou, protože věděl, že ještě nenastal jeho čas. V emočně vypjatých chvílích dokázal mlčet, i když toho mohl tolik říct: A velekněz mu řekl: Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží. Ale Ježíš mlčel. (Mt 20,63). Pravidelně odcházel na pustá místa, kde by mohl být sám. Sám se svým Otcem, v tichu, na modlitbách.

Ježíš dokázal lidi odmítnout a posílal domů ty, kteří se k němu chtěli připojit pouze v blouznivém nadšení: Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: Budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Ale Ježíš mu odpověděl: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil (Mt 8,20). Všechny, kdo jej chtěli následovat, vyzval, aby si střízlivě spočítali, na co je tento podnik přijde: Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak se může stát, že položí základ a nebude moci stavbu dokončit (L 14,28-30). V závěru kázání na hoře pak napomíná své učedníky, aby byli rozvážní a nestavěli svůj život na písku, nýbrž na pevné skále (Mt 7,24-27). Ježíš mnohokrát mluvil o tom, že je třeba hledat životní smysl a jeho cíl, aby lidský život nemusel skončit tragicky. Často vyzýval k rozvážnému, prozíravému a moudrému nakládání s časem, hodnotami, majetkem nebo dokonce se svým tělem. Ukazoval, že pro život je třeba si stanovit konkrétní priority. V jeho kázáních se tak skrývá jedinečný význam. Všechno, co v nich je obsaženo, máme nejenom promýšlet, ale zároveň naplňovat. Kdo tak jedná, jedná rozvážně, staví svůj život na spolehlivém základě. Pouze takový život může při poslední zkoušce života obstát.

Moudrost je slovo, které dodnes budí úctu. Je to něco jiného než inteligence. Nevede k ní ani nejlepší vzdělání ani životní zkušenosti. Bible přesvědčivě ukazuje, že skutečná moudrost zůstává pouze ve spojení s Bohem. Není však jen záležitostí myšlení, nýbrž jednání. Moudrý je ten, kdo bere slovo Pána Ježíše vážně a řídí podle něj i svá rozhodnutí. Člověk, který to nedělá, je pak označován za muže bláznivého či pošetilého. Učení Pána Ježíše bylo dobře promyšleno a prožito. Uměl lidi upoutat, neboť bylo zřejmé, že ví, o čem mluví. Na konci kázání na hoře Matouš uvádí: Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci (Mt 7,28n). Ne náhodou v Ježíši jeho současníci viděli i mimořádného myslitele. Vždyť mu neříkali jen Mistře, ale i Rabbi, Učiteli! K obnově myšlení vedl i své učedníky a dával si záležet na tom, aby pochopili další hluboké biblické souvislosti a principy Božího království. Zároveň jim vyčítal, když něco pochopit nedokázali: Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá (Mk 8,17)? Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (L 24,45). Protože Ježíš myslel jinak, vyzýval k novému myšlení i všechny své následovníky. Bible přece mnohokrát zdůrazňuje, že nové myšlení, myšlení shůry začíná pokáním.

Hřích Pětek

Hříchem Pětek je lakota. Jejich chamtivost se však nemusí týkat pouze materiálního zajištění. Touha vlastnit může být zaměřena i na jiné věci. Hromadění myšlenek, poznání, moudrosti nebo duchovního bohatství jen pro sebe je jejich základním selháním. O své poklady se dokáží stěží rozdělit, a proto ze svého vnitřního i vnějšího bohatství rozdávají nerady. Raději přemýšlejí, místo toho aby nějak činorodě jednaly. Filozofování je však z jejich strany nepraktické. Samy ale zůstávají nenáročné až skromné ve svých nárocích, mají přirozený sklon k askezi. Do Pětky tak musíte pořádně uhodit a ukázat jí, že už je načase, aby i ona vydala alespoň něco ze svých skrytých pokladů. To, čeho Pětky dosáhly, co poznaly a co mají, jim totiž poskytuje jistotu. Většinou mají strach z toho, že by mnoho ztratily, kdyby se druhým otevřely a samy sebe nějak sdílely. I kvůli tomu si od druhých drží odstup, aby nemusely být vystaveny nárokům druhých. To je pak vede k jejich základnímu hříchu.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Pětky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Pětkám může pomoci? V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Pětka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů. Jinak bude Ježíše vidět Pětka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš se sice znovu a znovu stahoval do ticha, pravidelně odcházel na pustá místa, kde by mohl být sám, ovšem tento odstup nebyl samoúčelný. Byl pouze předpokladem jeho aktivní a činorodé služby lidem. Chvíle, které trávil se svým nebeským Otcem nikdy nebyly cílem, nýbrž jen přípravou k angažované službě lidem. Ježíš zůstával sám proto, aby mohl být s lidmi, se svými učedníky nebo dokonce sloužit početným zástupům. Nepodlehl pokušení zůstat nezúčastněným divákem nebo pozorovatelem dění světa. Křesťanské učení o vtělení Boha v Kristu zjevuje Boha hledajícího těsný kontakt s lidmi a nechávajícího se vtáhnout do špíny a nížin dějin. Slovo nezůstává slovem, myšlenkou, filosofickým vysvětlením světa nebo metafyzickou ideou, nýbrž se stává tělem a činem proměňujícím svět. Pán Ježíš o sobě neříkal, že by přišel hledat moudrost, samotu nebo vnitřní klid. Přišel především proto, aby hledal člověka, aby mu byl blízko, aby se s ním setkal a vysvobodil jej z jeho hříchu. Vždyť přece řekl: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10).

Často přicházel na různé slavnosti, kde se setkával se širokým spektrem nejrůznějších lidí, se kterými trávil mnoho času. Dokázal se radovat z darů tohoto světa, až si vysloužil nelichotivou přezdívku. Říkali o něm: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků (L 7,34). Kristus není žádný myslitel jen sám pro sebe. Zříká se intelektuální domýšlivosti a neváhá sdílet své poznání s ostatními, i když mu často nerozumějí. Při loučení slibuje učedníkům, že pošle svého Ducha, který je uvede do veškeré pravdy (J 16,13). Proto k životním úkolům Pětky patří naučit se zasazovat a jednat. Když přišel na svatbu v Káni, požádala ho Marie, aby něco pro svatebčany udělal. I když se tomu bránil, nezůstal pasivní, proměnil vodu ve víno, přestože podle jeho slov ještě nenastala jeho hodina (J 2,1-11). Pětky se tak podle Ježíšova příkladu učí nejenom myslet, ale i něco udělat pro lidi kolem sebe. Ježíšova angažovanost se neprojevila pouze tehdy, když o ni někdo požádal. Sám sebe představil jako pastýře, který hledá třeba i tu jednu jedinou ztracenou ovečku, aniž by ho k tomu někdo nutil. Zůstal činorodý a vroucí ve vztahu k druhým lidem, kterým opravdově sloužil. Přistupoval k nim aktivně, činorodě a veskrze přátelsky. A i když On sám toho příliš nevlastnil, tolik lidí nakonec obohatil. Příběh o nasycení tisícového zástupu, který v Novém zákoně není zmíněn jen jednou, někdy skutečnou Pětku stresuje, neboť ta má z masových akcí přirozené obavy. Evangelia však opakovaně svědčí o tom, že Ježíš se ani takových věcí nebál. Sloužil jednotlivcům, ale i celým zástupům. A stále něco rozdával. Nikde v Písmu nemáme zmínku o tom, že by si něco z dobrých Božích darů chtěl nechat jen pro sebe. Nemusíme však myslet na majetek. Kristus dával především z duchovního bohatství a moudrosti, kterou mu svěřil nebeský Otec. Nezůstal stranou, nezůstal pasivní, nezůstal potichu, ale své poznání rozmnožoval. Biblicky řečeno, svou hřivnu nikdy nezakopal.

Křesťanství se nedá uskutečnit tím, že člověk sedí v pokoji se svými knihami. V Kristu se projevuje dotknutelný Bůh, jenž právě dotekem uzdravuje lidi. Pětky musí tu a tam začít něco dělat a dopouštět se při tom chyb. Před tím však Pětky, ale i některé jiné typy, mají strach, Pětky se bojí udělat něco nerozumného. Proto se Pětka musí odvážit cesty ven. Dělat chyby není žádnou chybou.

Pětka se musí chránit arogance a domýšlivosti jak vůči lidem, tak i vůči Bohu. Potichu si říká: Když po mně Bůh něco bude chtít, určitě dá o sobe vědět. Ke svému nejhlubšímu daru pravé moudrosti dospěje, vzdá-li se tajnůstkářství a umělých mystifikací a otevře se pro tajemství druhých lidí, a tím odhalí svá tajemství a uvolní vlastní poklady. Pětka se musí učit vyjadřovat city přímo, místo aby je chovala v tiché komůrce. Pětky by v tomto ohledu raději byly podle svého naturelu buddhisty než křesťany. Ale právě pro ně by mohla být východní cesta popírání světa a rozvíjení pouze vnitřního světa pastí, jež by jim znemožnila odhalit a následně uskutečnit tajemství inkarnace a tajemství kříže ve vlastní existenci.

Pozvání pro Pětky – od lakoty k dávání a angažovanosti

Pětka v důsledku své přehnané racionality propadá lakotě (resp. pasivitě). Sice usiluje o moudrost, ale nechává si všechny nashromážděné poklady pro sebe. V jejím životě však jde o to, aby se od shromažďování obrátila k dávání. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Pětky izolující a skoupé. Když se dá druhým k dispozici nebo něco daruje, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť Pětka nedává sama ze sebe. Pozvání pro Pětky zní: Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré (Mt 12,35); Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak (L 3,11). Milujte i ty, kteří po vás něco chtějí. Vlastní lakotu vyznávejte jako hřích. Nezapomeňte, že k vyváženému duchovnímu životu patří vedle Písma a modlitby i služba a společenství.

Počátkem duchovní proměny každé Pětky je skutečnost, že v jejím životě se místo potřeby izolovat se objeví vydávání sama sebe. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud však svůj život trvale naplňuje majetnickými a izolujícími sklony, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 6) příští neděli



sdílet:

neděle 19. března 2017

Biblický enneagram - typ 4

Čtyřka je citlivá osoba s hlubokými emocemi. Často se cítí nepochopena a zůstává vnitřně osamělá, protože má pocit, že zůstává jiná. Ostatním její chování připadá nepřirozené, nechápou její přecitlivělost a přehnané emoce. Ve skutečnosti však jde o touhu Čtyřky po citovém spojení a hluboký prožitek vztahu. Čtyřka nedoceňuje současné reálné vztahy, protože obvykle chce to, co nemůže mít, a neváží si toho, co má. Hledání hlubokého spojení si s sebou nosí celý život a nedostatek takového spojení jí vede k melancholii a depresím. Má vytříbený vkus a žije v bohatém světě citů a hlubokých významů. Někdy si říká, jak je možné, že ostatní lidé mají víc než ona - lepší vztahy a šťastnější život.

Motto: něco mi chybí, ostatní to mají, na mě se každý vykašle. Nic vás neučiní tak velkými, jako velká bolest.

Obvyklé chování: estetické, romantické, stylové.
Nevykoupené chování: choulostivé, dekadentní, tragické.
Vykoupené chování: tvořivé, přirozené, ukázněné.

Vlastnosti Krista:
tvořivost, citlivost, přirozenost.
Kořen hříchu: závist.
Co nemá ze sebe: vyrovnanost.

Smýšlení o sobě:
jsem jiný.
Cítí se dobře (a to i v duchovním životě), když je: originální, citlivá a tvůrčí.
Styl mluvy: lyrický, naříkavý.
Biblické postavy: Izajáš a proroci? David?

Ježíš podle Čtyřek – tvořivost, citlivost a přirozenost

Jaký by byl Ježíš, pokud by zůstalo jen u toho, co je blízké Čtyřkám? Čeho si budou při četbě a zvěstování Nového zákona všímat více než ostatní typy? Co je na Ježíši přitahuje a v čem by chtěly být stejné jako On? Kterých vlastností Krista si budou vážit a které je zase budou stresovat? Co jim z Ježíšova života zachutná a co se jim naopak bude zdát nestravitelné? V čem zůstává jejich subjektivní poznání Krista omezené, jednostranné a biblicky nevyvážené? Kdy mají tendence biblickou zvěst tunelovat? A co jim naopak může pomoci, aby svého Spasitele poznaly ve vší biblické plnosti? Jinak bude Ježíše vidět Čtyřka pod vlivem svého vnitřního temperamentu a jinak bude reagovat ta, která neustrne jen sama v sobě.

Ježíš byl tvořivý, citlivý, přirozený. Navíc i originální. Dokázal své okolí zaujmout tak, že jej následovaly velké skupiny lidí. On sám však nevyučoval způsobem, na který byli jeho současníci zvyklí: Zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci (Mt 7,28b-29). I jeho způsob vyjadřování byl mimořádný. Všechna vyslovená podobenství, důrazy, kázání, proroctví či hádanky ukazují na jeho nevšední schopnosti. Zároveň byl zaměřen na vztahy lidí, pozorně sledoval své okolí. Vůči slabým lidem byl nesmírně citlivý. On sám vedl bohatý a nesmírně hluboký citový život, který uměl ukázat i druhým. Byly to jak chvíle radosti, tak i hlubokého zármutku: Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo (Mt 11,25-27); Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou (Mt 26,37-38). Když se dozvěděl o smrti svého přítele Lazara, vstoupily mu do očí slzy (J 11,35), nebál se plakat ani na veřejnosti.

Ježíš měl oči pro krásu přírody. Boží stvoření jej inspirovalo i v jeho kázáních: Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich (Mt 6,28-29). U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců (Mt 10,30-31). Díky své mimořádné vnitřní vnímavosti se citlivě ujímal těch, kterým druzí nerozuměli. Příkladem může být žena, která kvůli němu rozbila alabastrovou nádobu. Když si učedníci stěžovali, k čemu tak velká finanční ztráta drahocenného oleje, Ježíš ji naopak pochválil (Mt 26,6-13). Známý je i příběh, jak žehnal dětem ve chvíli, kdy tomu ostatní bránili. Dokonce se kvůli nim na své učedníky rozhněval: Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim (Mt 10,13-16). Mnohokrát Ježíš udělal něco jinak, než od něj očekávalo jeho nejbližší okolí, nebo dokonce jeho rodní bratři a matka.

Ježíši nelze upřít zvláštní smysl pro symboly a dramatické efekty jako například: Voda ve studni, hospodyně hledající ztracený groš, spor námezdních dělníků o mzdu apod. Vše, co Ježíš vidí, jej inspiruje k řeči v obrazech a podobenstvích, jimiž vystihuje to, co je jednoduché a nápadné, aby mohl ilustrovat nebeská tajemství a pravdy. Vše se může stát Boží signaturou. Janovo evangelium chápe zázraky Ježíše jako znamení, jež přerůstají sebe sama. Gesta, jako když Ježíš pomaže oči slepého od narození blátem ze sliny a země, působí obzvlášť dramaticky (Jan 9,6). Když Ježíš vjíždí na oslu do svatého města Jeruzaléma, zdá se být i tato zdánlivě náhodná podívaná velmi dobře inscenována (Mt 21,1-9). Krátce nato nechá Ježíš uschnout fíkovník, na kterém nenašel žádné plody (Mt 21,18-22). To připomíná znamení, jaká činili starozákonní proroci. Při poslední večeři v kruhu učedníků pak konečně Ježíš spojuje svou budoucí duchovní přítomnost s chlebem a vínem. A nakonec Pán Ježíš často a dramaticky mluvil o pekle.

Hřích Čtyřek

Základním životním pocitem Čtyřek je dojem, že jim něco chybí. Z něj se pak rodí jejich typický hřích, kterým je závist. Čtyřky okamžitě poznají, kdo má víc nadání, talentu, vkusu, originálních nápadů nebo geniality než ony samy. Není snad oblasti, kde by Čtyřka nemohla závidět. Proto tolik zápasí s pocitem méněcennosti, který však na sobě nechce nechat znát. Naopak, snaží se vystupovat sebevědomě a jistě, ovšem často to bývá jen jakási póza. Čtyřky se budou snažit být za každou cenu jiné, originální, zvláštní a to prakticky ve všem, čím jsou. Proto se rády chovají nápadně, aby si vynutily pozornost ostatních, aby snad nezůstaly nepovšimnuty. Možná i proto upadají do melancholie, která je pro ně tak typická. Někdy zas budou hyperaktivní. Tím vším ale signalizují nepřizpůsobivost svému okolí. Závist Čtyřek se však může projevit i jako žárlivost. Ve vztahu mívá obavy, že někdo jiný může být atraktivnějším, originálnějším a zajímavějším partnerem, než je ona sama.

Ježíš nebyl totožný s omezenou představou Čtyřky

Když se vrátíme zpátky k Bibli, můžeme se ptát, co právě Čtyřkám může pomoci. V čem má být jejich jednostranné smýšlení změněno? V čem všem mají dělat pokání? Jak má Čtyřka žít a co má dělat, aby se nezakonzervovala pouze ve svých životních postojích? V čem se má nechat oslovit, vykoupit a změnit, aby i její původní smýšlení bylo proměněno? Vždyť už víme, že v Novém zákoně nejde jen o proměnu nevěry ve víru. Jde zároveň o proměnu celého našeho nitra, našich vnitřních postojů i motivů.

Čtyřky utíkají před obyčejnými věcmi. Všechno, co je běžné, všední, normální se jim zdá být povrchní. Kdyby se po nich chtělo, aby žily jako ostatní lidé, uvádělo by je to do obrovského stresu. Proto se nechtějí změnit. O to víc se potřebují obrátit od vlastního vnímání světa a potažmo i zjevených biblických pravd. Přes všechny dramatické efekty zůstával Ježíšův způsob života i řeči přirozený. Nebylo to žádné vyumělkované dílo, které by přitahovalo pozornost nevyváženou pózou. Ani ti, které povolal k následování, nebyla žádná vybraná elita. Čtyřky by se chtěly obklopit samými mimořádnými osobnosti, ovšem prostí rybáři se jim do společnosti příliš nehodí. Když se jednou dohadovali, který z nich je asi nejvýjimečnější, musel je Ježíš náležitě usměrnit. Zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském (Mt 18,4). Postavení před Bohem je úplně něco jiného než postavení před lidmi.

Ježíš se nebál odmítnutí. Nehroutil se ve chvílích, kdy mu židé začali šlapat na paty. Přes zamítnutí svou rodinou, rodnou vesnicí a mocnými Izraele, přes skutečnost, že mu nerozuměli ani jeho vlastní učedníci, nepropadl melancholické sebelítosti. Přes všechny úzkosti z prohry se neodchýlil z cesty, po které musel jít. Své subjektivní úzkosti a potřeby dal do služeb Bohu a lidem, a tím je povýšil na všeobecně platnou úroveň.

Čtyřky se brání každodenní všednosti. Chtějí okoušet stále něco mimořádného. Možná i proto se i ve svých domovech obklopují tolika uměleckými předměty, které jim pomáhají překonávat nepříjemný pocit ze všeho obyčejného. Netouží jen po výjimečných předmětech, ale i hlubokých prožitcích. Proto někdy zvednou stavidla vnitřní kázně, aby se mohl dostavit pocit intenzivního prožitku. Ježíš však byl jiný. Když ho satan pokoušel, aby proměnil kameny v chleby, skočil z vrcholu chrámu nebo získal vybraná království světa, nenechal se jeho slovy strhnout. V zápase víry obstál. Nepotřeboval k tomu výjimečnou zkušenost či zvláštní prožitek. Satanovi se bránil: Je přece psáno... (Mt 4,6). Ježíš se v té chvíli zabýval pouze Božím slovem. Neargumentoval svými pocity, nýbrž Biblí, Písmem svatým.

Čtyřky se od Ježíše mohou učit i tomu, že Pánu Bohu zůstal věrný i ve všedních dnech. I on měl své běžné povinnosti. Jeho život naplňoval řád i pravidelný rytmus. Pravidelně vyhledával chvíle, které by mohl strávit se svým Bohem. Často to dělal brzy ráno. Nový zákon pak upozorňuje, že bohoslužby navštěvoval nejenom tehdy, když na to měl náladu, nebo k tomu prožíval vnitřní puzení, ale pravidelně: Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma (L 4,16). Systematicky a cílevědomě sloužil. Možná by se dalo říct, že to dělal podle nějakého plánu, nikoli jen nahodile: Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království (Mt 9,35). Žil přítomností svého života a vnitřně neutíkal do minulosti či budoucnosti, jak to Čtyřky často dělají. Trpělivě chodil z místa na místo a dělal stále to samé. V životě nemusí být přítomna pouze euforie nebo deprese, výšiny či hlubiny. Jsou tu i každodenní roviny všedního života, ve kterých je třeba dosvědčit svou věrnost, vytrvalost i poctivost. Období rovin je nejčastějším obdobím, které věřící člověk prožívá. Nejsou to ani hlubiny zkoušek, ani výšiny Boží slávy. Rovina znamená, že tu nejsou žádné zvláštní výkyvy. Život se odehrává v určitém stereotypu, žádné skoky nahoru či dolů. Je to období relativního klidu, řekněme si ale zřetelně, že to není čas nicnedělání nebo odpočinku. Roviny jsou totiž časem následování a viditelné služby. Podle Ježíšova příkladu se Čtyřky učí osobní vytrvalosti a trpělivosti víry.

Přes všechny okolnosti Ježíšova života můžeme navíc konstatovat, že nikdy nepropadl sebelítosti. I když o něm už prorok Izajáš prorokoval, že to bude muž plný bolesti, přesto na tom nikdy neustrnul. Bible toto místo uvádí slovy: Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen (Iz 53,2-4). Čtyřky Ježíšovu vyrovnanost v utrpení jako by vůbec neviděly. Nestáhl se do sebe, do svých pocitů a nálad, nýbrž celý svůj život zasvětil službě lidem i Bohu. Trvale jej provázela důvěra v nebeského Otce, že je svrchovaným Pánem nad životem i nad smrtí. Do budoucnosti hleděl s nadějí a jistotou vlastního vzkříšení, přestože se připravoval na cestu kříže.

Pozvání pro Čtyřky – od závisti k vyrovnanosti

Čtyřce vědomí toho, že někdo má něco, co ona ne, evokuje představu vlastní neschopnosti. Jejím hříchem tak bývá závist. Sice usiluje o pravost, vztah či originalitu, ale závidí druhým. V jejím životě však jde o to, aby se od závisti obrátila k vyrovnanosti. Pokud se neobrátí, zůstane jednání Čtyřky choulostivé, rozporuplné a nihilistické. Když však projeví vnitřní rovnováhu, bude to znamením přítomnosti Božího Ducha, neboť ji nemívá sama ze sebe. Pozvání pro Čtyřky zní: Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě (Jk 3,14). Milujte i ty, kteří toho dovedou či umějí víc než vy. A svou závist vyznávejte jako hřích.

Počátkem duchovní proměny každé Čtyřky zůstává skutečnost, že v jejím životě se místo závisti začne objevovat trpělivost a vděčnost. Rovnováhu si uchovají tehdy, když poznají, že už mají vše, co potřebují. To může být viditelným znamením, že její obrácení bylo vskutku hluboké, protože zasáhlo samotnou podstatu osobnosti. Pokud se nechá zmítat emocemi závisti, jak může tvrdit, že Božím slovem byla proměněna, když nevidí ani svůj základní hřích?

pokračování (typ 5) příští neděli



sdílet:

Sleduj blog e-mailem